Category: Plavba kolem světa 2012-2015

Krátká faktozpráva o přeplavbě Atlantiku. Více uvnitř zprávy.
Data o naší přeplavbě Atlantiku:
Datum: 24.12.2012 – 13.1.2013 (19 dnů)
Uplutá vzdálenost: 2641NM
Trasa: Pasito Balnco, Gran Canaria – Bridgetown, Barbados via Atlatico
Na motor cca 7 hodin.
Ryb – 30kg
Trasa zaznamená ploterem.
Posádka:
Petr a Pája
Bohdan
Míra
Tomáš

Hurá, zvládli jsme přeplavbu Atlantiku. Bylo to skvělých 19 dní, pluli jsme v podstatě na jednu plachtu – genu, motorovali jsme jen, když jsme vyplouvali ze stínu Gran Canarie a pak, když jsme zajížděli do přístavu na Barbadosu. Přeplavba se postupně stala gastroplavbou, když nám oceán štědře nadělil 30kg ryb v podobě dorád (Zlach nachový) a jednoho tuňáčka.

Co se týká posádky, tak jedním slovem super. Troufnu si tvrdit i za ostatní, že jsme se to náramě užili.

Nebudu zde opakovat, co již bylo napsáno a odkáži vás ohledně průběhu plavby na online zprávy.

Z Perly jsme se domů do Česka vrátili 19.10. Náš plán byl takový, že zůstaneme do 19.12. abychom vyřídili formality s ukončením aktivit tady v ČR, sbalili barák, nechali se doočkovat a rozloučili se s rodinou a kamarády.

Nyní nám do odjezdu zbývá týden a půl a tak předodjezdová hektika pomalu kulminuje. Ze Zelenče chceme odjet už 15.12. abychom ještě strávili několik dní na Moravě u Páji rodiny a 19. prosince odlétáme z Vídně.

Nebudu se tajit tím, že na mě už doléhá pocit úzkosti, když pomyslím, že odjíždíme skoro na 3 roky. Je to směs těšení se, vzrušení, stezku ale i strachu. Stále dokola se sám sebe ptám, jestli jsem na něco nezapomněl, jestli jsme nějakou oblast ještě nezanedbali a nepodcenili nějakou část přípravy … no ano, určitě ano, ale na druhou stranu dobře vím, že se nedá připravit úplně na všechno, že nejde přečíst promyslet, pojmout a nacvičit všechno a tak nezbývá než věřit svým schopnostem a také prozřetelnosti, že nám do cesty bude stavět jen překážky, které budeme schopni zvládnout.

No ale zpátky k našim dvěma měsícům. Rozhodně jsme doma nelenošili. Já jsem zvládl úspěšně složit zkoušky na oprávnění pro plavbu v oblasti A, tedy bez omezení a následně i vyběhat samotné papíry. Nyní tedy mohu dělat podle zákonů ČR kapitána námořní jachty na všech oceánech, mořích, jezerech a řekách … kromě vodních cest v České republice. Pája absolvovala několikadenní kurz první pomoci. Měli jsme tady jachtařskou předvánoční party. To byla moc povedená akce. No a tento víkend je před námi vánoční setkání s rodinou. Potom už jen týden na sbalení baráku a hurá zpátky na Perlu.

Dnes jsem dokončil seznam léků a objednal kontaktní čočky. Když jezdím vlakem nebo mám jen chvíli času, tak čtu o žralocích. Je to fascinující. Dělám to především proto, abych se zbavil strachu, protože se s nimi už v Karibiku za měsíc a kousek pravděpodobně setkáme. A pokud ne tam, tak zcela jistě v Tichomoří.

Na Perle nás kromě standardní přípravy na plavbu čekají také nějaké zlepšovací projekty. Stále není dodělané vyztužení rampy se solárními panely. Dále máme objednaná tři technická vylepšení. Prvním z nich je nové VHF rádio, které nám umožní mít druhou stanici v kokpitu. To bude myslím ten nejmenší problém. Druhým technickým vylepšením bude dopředný sonar. Toto zařízení nám umožní “vidět” několik desítek metrů před nás. To se bude hodit při zajíždění do špatně zmapovaných kotvišť. Sám jsem na to zvědavý. Poslední důležitou instalací bude odsolovač, tedy zařízení, které nám umožní vyrábět pitnou vodu z mořské vody. Nakonec budeme mít zařízení, které má elektrickou pumpu a bude instalované v systému a bude plnit přední přední nádrž na vodu. Pokud bychom ale o elektrické napájení přišli, tak lze vodu vyrábět mechanickým pumpováním. Kromě dopředného sonaru doufám, že se nám podaří vše nainstalovat během přeplavby Atlantiku. Sonar se bude instalovat na Trinidadu, až bude Perla týden z vody.

Držte nám palce, ať se nám podaří odjet. Další zprávu už budu psát zase z paluby Perly.

Petr

První oceánská plavba Perly je za námi. O krajině oceánu, nádherné Madeiře, pustých Salvagenách a buřňácích a nejvyšší hoře Španělska.

Začnu od posádky. Strávili jsme společně víc jak tři týdny a byly to skvělé tři týdny. Není úplně jednoduché se sžít s dalšími lidmi, člověk to má někdy těžké i sám se sebou. Každý přichází se svými návyky, každý má své mouchy, ale tahle “stará” parta nezklamala ani tentokrát a bylo to super. Chybíte nám tady!

Vždy po nějaké části plavby si tady na Perle říkáme, které 3 zážitky byly pro nás nejsilnější. U této části plavby to je opravdu těžké, protože to celkově jeden silný sportovně-rekreační zážitek, který, nebojím se to napsat, měl i svůj kulturně-společenský rozměr. Pardón, vzpoměl jsem si na některé debaty s klukama. Takže za mě byly nejsilnějšími zážitky – krajina oceánu tvořená velikými táhlými vlnami. Kopce a údolí, které loď zdvihali tak lehce, že to ani nebylo vlastně cítit a přesto měl člověk chuť se jít proběhnout, vyběhnout na některý ten kopec a pak běžet dolů do údolí. Druhý nejsilnější zážitek bylo Porto Santo a Madeira a to krajina nádherné pláže na Porto Santu a zelených údolí Madeiry a hlavně místní lidé, kteří byli tak komunikativní, ochotní a všichni se usmáli, když odpovídali na pozdrav. Od obsluhy v restaraci, přes prodavače v samoobsluze po posledního člověka v horách na poli. To jsem nikdy předtím neviděl. Poslední, třetí zážitek byly opuštěné Salvageny. Byl to ochotný strážce místní rezervace a buřňáci a neuvěřitelná romantika malinkých neobydlených ostrovů uprostřed oceánu, které se mi vryli hluboko do duše. Ještě stále, když zavřu oči, tak slyším mladé buřňáky, jak si spolu povídají a vidím zapadat slunce. A když sedím na lodi a zvednu hlavu, tak máme ještě stále “posranou” biminy 🙂

Zpátky k plavbě a pěkně popořádku.  Posádka se dostavila na loď v plném počtu dne 18. září. Termín dplutí z maríny Alcaideisa byl stanoven podle předpovědi počasí, časů přílivů a odlivů, postavení hvězd a věštění z koule na 18.září večer s tím, že následující ráno před slunce východem se vydáme na západ proplout Gibraltarskou úžinou. A tak se i stalo. Ono totiž proplout Gibraltarem není vždy jen tak. úžinou teče stálý proud směrem na východ z oceánu do středozemního moře. Píše se v knihách, že celkový objem vody, která přiteče Gibraltarem do středozemního moře je 3 x více než je celkové množství vody, které přiteče všemi řekami, které se do něj vlévají. Pro námořníka to znamená, že rychlost proudů, které tečou proti směru jeho plavby (pokud pluje jako my) může být až 6-7 uzlů. Cestovní rychlost naší Perly je 5-6, takže bychom pluly 6 uzlů na západ a přitom se pohybovali 1 uzel na východ. Přílivové a odlivové proudy mohou ale téct i tak, že nešťastníkovi směřujícímu na západ trochu pomohou a zmírní nepříznivý východní proud. A toho jsme využili i mi. Podle knih jsme vypluli přesně dvě hodiny po přílivu v Gibraltaru a snadno jsme překonali mírný protiproud. Po obědě jsme vpluli u Tarifi do vod Atlatického oceánu. Vlny se zvětšily, ale také prodloužily a my jsme si užívali, jak se Perla pomalu zdvihala a zase klesala.

První dva dny nám moc nefoukalo a museli jsme si občas pomáhat motorem, ale zato nám braly ryby. Hlavně tuňáci a také Zloh nachový nebo-li zlatá ryba, nejčastěji zvaná doráda z D’or, – zlatá. Ona je totiž úplně zlatá, až později, když ji člověk vytáhne změní barvu na nachovou. Mimochodem moc chutná ryba je to. Posádka po prvních dvou dnech ryb byla třetí den už vděčná za špagety a ryby se rozhodla jíst jen v podobě tataráku. Ryby to asi slyšely, urazily se a přestaly brát. Cesta nám rychle ubíhala. Sledovali jsme stále počasí a to se začalo měnit v náš prospěch, alespoň do míry, že hrozící bouře zůstala západně od Madeiry a nám nic nehrozilo.

Bylo to pátý den po půlnoci, když se objevil před přídí maják menšího bratra Madeiry, ostrova Porto Santo. Svatým přístavem ho pojmenovali Portugalci, když jim poskytl útočiště před bouří, která je sem zahnala roku 1789 od břehů Afriky. O rok později neobydlený a do té doby neznámý ostrov Portugalci kolonizovali. Větší Madeira byla objevena právě o rok později, než Porto Santo. Prvním guvrnérem nově nabytých území nebyl nikdo jiný, než tchán Krištofa Kolumba. Na ostrově je mimo jiné také socha Kolumbovy ženy.

I my jsme jako Portugalci nejprve zamířili na Porto Santo. Do místního malého přístavu a maríny jsme vyvázali Perlu na jediné volné místo ráno o půl deváté dne 24. září 2012 po 5 dnech plavby z Gibraltaru. Posádka měla veselou až sváteční náladu. První část plavby byla za námi a pod nohama se nám zase houpalo molo. Formality po příjezdu byly přiměřené a od první chvíle jsme v ostrém kontrastu od Španělska viděli, že místní obyvatelé, jsou nejenom jazykově vybaveni, ale fungují normálně a navíc jsou usměvaví, vstřícní a milí. Byly jsme z toho všichni překvapeni a rychle jsme si místní oblíbili. Po vyřízení nutných formalit jsme se vrhli pěšky do blízkého hlavního a jediného města ostrova Villa. Vážení, ta 6 km dlouhá pláž mezi přístavem a městem byla naprosto úchvatná. Byla prázdná a čistá. Černé oblé sopečné kameny a  kamínky byly v písku rozesety jako nějaké perly. Příboj kreslil do pláže ornamenty tmavými odstíny sopečného písku na jinak žlutý písek pláže. Do města jsme došli nadšeni a v ještě lepší náladě než jsme vyšli z Perly. Návštěva samoobsluhy, kde jsme za levno nakoupili skvělé ovoce a ještě lepší Madeirské víno nás posunula do stínu palem v blízkém parku, kde jsme všechno snědli a vypili. Naše bujaré hodování sledovala z povzdálí starší paní s francouzskými holemi. Až asi po půlhodině jsme někdo pronesl, že by mohla být z Česka, a co myslíte, byla? No ano,  byla z Jižních Čech, z Písku a cestovala sama na vlastní pěst po světě i s francouzskými holemi.

Odpoledne a večer jsme propiknikovali s několika dalšími lahvemi madeiry na krásné pláži s tím, že někteří členové posádky šli zpátky na loď v podstatě po čtyřech. Už předem jsem se s posádkou dohodl, že během pobytu na souši odmítám dělat velitele pozemních akcí. Zkoušel jsem to průběžně praktikovat a docela to fungovalo. Hlavně později jsme trávili víc času na souši spíš s Pájou a zbytek posádky držel pospolu. Ne, že bychom se stranili našich milích přátel, ale myslím, že je mimo jiné prospěšné, když si potom večer můžete vyprávět, co kdo kde viděl a zažil a tak toho vlastně celkově zažijete víc. Mou hlavní motivací bylo to, nevelet suchozemským operacím, stačí mi kapitánování na lodi.

Porto Santo jsme opustili druhý den ráno, napli plachty a příď Perly zamiřila na Madeiru. Jako obvykle jsme měi nahozeno. Asi v polovině cesty se zodrnčel naviják. když jsem se pokusil vzít prut do ruky, tak bylo jasné, že tentokrát tam bude něco většího. Stáhli jsme genu a po chvíli, když se ryba unavila jsem začal pomalu přitahovat. Skoro to nešlo. Trvalo přes půl hodiny, než jsme ji měli dost blízko, abychom poznali, co to vlastně je. Padali první identifikační návrhy – je to tuňák, je to teda velký, to je snad žralok (to nikdo neřekl, ale všichni si to mysleli) …. po chvíli bylo jasné, byl to 1,5- 2m dlouhý mečoun, plachetních, Blue Marlin. Nádherná velká ryba nám plavala na vlasci u lodě. Začali jsme vymýšlet, jak ji vytáhnout. Nakonec zvítězil nápad, že ji navlékneme lano kolem těl a zatáhneme a pak ji vytáhneme za ocas. Marlin byl ale po chvíli odpočinku jiného názoru a zamířil nejprve pode boku před loď a pak dolů pod loď. Musel jsem uvolni navijá a nechat ho odplout. Byl to takový tah, že jsem musel prut držet vší silou. Marlin zachvíli odvinul stejně vlasce jako když se chytil. Po dalších 10 minutách mě nechal znovu pomalu přitahovat, Trvalo to další 20 minut, než jsem ho po kouskách dostal k lodi. Druhý pokus navléknout mu lano přes hlavu nám téměř vyšel. Už jsem si oblékal rukavici, abych ho vytáhl v tom ale napnutý vlasec zavadil o obnažený závit u větrného kormida, švih, jako když praskne struna na kytaře ….. Krásný plachetník se asi 2 metry za lodí ještě vynořil, jako by se chtěl podívat na svého soka, švihl ploutví a byl pryč. Chvíli jsem nemohl ani mluvit. Necítil jsem ruce únavou, mísily se ve mě pocity úlevy a zmaru. Nedovedl jsem si představit, jak bychom to zvíře v úzkém kokpitu zpacifikovali, ani co bychom s ním dělali, bylo to masa pro půl maríny. Na druhou stranu se ve mě probudila lovecká posedlost a mrzelo mě, že jsem ho nepřemohl a nemám s ním tu vítěznou fotografii. Ať tak nebo tak, plachetník byl na svobodě, mi jsme zase vytáhli plachty a už s pomocí motoru dál směřovali k Madeiře.

Do hlavního města Funchalu a místní maríny jsme dopluli za deště pozdě odpoledne. Po nezbytných formalitách jsme hned vyrazili do města. U tržnice nás čekalo první poncho ….. to se stalo na dlouho symbolem našeho pobytu ve Funchalu. Část posádku poncho používala jako platidlo, když se nalodi dohadovali stylem, já ti dlužím dvě poncha, ty mě jedno …. Co, že to vlastně poncho je? Poncho je název pro místní skupinu míchaných nápojů, které se skládají z čerstvého ovocného džusu a místního třtinového rumu nebo jiného alkoholu a medu, kdy míchací poměr je alkohol:džus je 1:1. Rozlišujeme tradicional local poncho, to je výhradně s místním rumem a buďto pomerančovým nebo cirónovým džusem a medem s pak ostatní poncha, která jsou s vodkou a jsou ostružinová, marukujová atd. atd. Jedno poncho obsahuje průměrně dva velké panáky rumu. Člověk je po konzumaci tohoto dobrého sladkého nápoje velmi rychle ve veselé až lumpačivé náladě.

Takto naladěni jsme se vrhli do starého města. Tam zrovna běžel nějaký umělecký projekt – malování dvěří, kdy uměci z různých koutů světa malovali na dveře domů obrazy, tvořili plastiky. Celkový dojem byl skvělý. Nedalo nám moc práce se přimotat do Galerie, která zároveň sloužila jako ateliéry různých umělců. Dali jsme se do řeči s jedním malířem a ukázalo se, že zná dobře Českou republiku, protože byl z Východního německa a jezdil do Čech na pionýrský tábor. Následovalo pozvání do baru La Revolution, kde také tvořili malíři … To ale předbíhám, tam jsme byli až o dva dny později. Ten večer jsme byli na výtečné večeři v restauraci, kde zpívali místní zpěváci, jedním z nich byl i mistr grilovač. Koupili jsme si CD na památku.

Další den jsme se vypravili na výlet do tropické zahrady a města a udělat přípravu na výlet do hor na levády. Levády jsou kanály na svádění vody z hor do údolí. Vedou po vrstevnicích vysoko z hor až k moři. Voda se do nich dostává kondenzací z mrků na horské vegetaci a z dešťů a v údolích slouží na zavažování polí a jako užitkové ve městech. Vybudovali je zde Portugalští osadníci. Mi jsme hned další den ráno jeli autobusem klikatou silnicí asi tři hodiny a pak ještě taxíkem do cca 1200m a odtud pak celý den podél levád dolů až do Camara Lobos na pobřeží. Nádhera zelených hor, hlubokých údolí, vodopádů se dá jen těžko vylíčit. Je to nádhera. Vybrali jsme si soustavu levád Fajál na severo-západě ostrova. Šli jsme turističtější a pak i méně turistické části, kde jsme byli uprostřed hor úplně samotní. Chtělo se nám tam zůstat. Po celodenním pochodu jsme dorazili do malé vesnice, kde pokrátké kounikaci s místními obyvateli bylo jasné, že autobuš je fuč a další pojede až zítra. V místním baru a koloniálu v jednom nám zavolali taxíka a s ním jsme dorazili do Camara Lobos. Po večeři jsme se už zase místním autobusem přesunuli na loď.

Byli jsme tak unaveni, že nedalo moc práce, aby nás formality spojené s odjezdem a získáním povolení na Salvageny přinutili další den zůstat ve Funchalu. Den jsme využili dobře. Byli jsme na trhu, odpoledne na nákupní exkursi v místním vinařství Brandy’s. Tam jsme absolvovali ochutnávky Madeirských vín včetně vydařeného ročníku 67 a také zdařilého 73. Nakoupili jsme tedy skromné zásoby na loď a dárky domů. Po večeři padlo smutné rozhodnutí, že vyrazíme na poncho do La Revolution …. domů jsme se všichni, kromě Miloně, který zůstal na lodi dostávali samostatně a málokdo z nás si pamatuje jak. Druhý den by větší část posádky včetně nás raději smazala. Sladký drink si vybral své oběti a ve formě bolesti hlavy to cítil každý. Až později večer jsme se postupně dali dohromady. Davidovi vděčíme za to, že i za těchto podmínek dokončil malování znaku naší lodě na přístavní zdi.

Bylo ráno 7 hodin, když jsme vyplouvali z Funchalu a mířili na jih na opuštěné ostrovy Ihlas Salvagems. Ty leží zhruba v polovině cesty z Madeiry na Kanárské ostrovy. V příznivém větru nám plavba rychle ubíhala a druhý den kolem poledne jsme už míjeli nebezpečné útesy u ostrova Salvagem Grande. Ve dvě jsme byli zakotveni v jedinné zátoce, kterou zde mají. Tam se také nachazí základna stražců národního parku a vyzkumníků, ornitologů. Ostrovy patřícíi Portugalsku a správně podléhající Madeiře se skládají ze dvou malých ostrůvků z nichž větší se jmenuje velký a menší se jmenuje malý. Kromě těchto dvou ostrovů je všude kolem nich stovky útesů, kamenů a mělčin o které se rozbíjí oceánský příboj. Na ostrovech jsou celkem dve kotviště, jedno na velkém a druhé na malém. Ostrovy nejsou obydleny lidmi, zato jsou rájem pro ptáky. Nejvíce je zde buřňáků žlutozobých, kteří hnízdí doslova pod každým kamenem. Ale potom zde najdou ornitologové na 200 dalších druhů, někteří zde hnízdí trvale a jiní se zde zastavují během migrace.

Potom, co jsme zakotvili, nafoukli člun a jako zázrakem se nechali příbojovou vlnou vynést na betonové přistávací molo, nás prřvítala

ředitelka parku a ostrova fena Salvage. Její doprovod byli strážce parku a jeho kolega výzkumník buřňáků. Ztrážce pomocí vysílačky zkontroloval naše povolení přistát na ostrově a pak se s námi dohodl, že v pět se nám bude věnovat a půjde s námi obejít ostrov. My jsme se mezitím stejně šikovně jako jsme přistáli vrátili na Perlu a vrhli se do vod oceánu s brýlemi. Šnorchlování bylo nádherné. Útesy po okrajích zátoky byly plné ryb a jak velkých a barevných. Byli jsme jen s Pájou, posádka dala přednost obeplouvání lodě. V 10 m pod námi jsme dokonce viděli našeho známého kanice hnědého, který nás chtěl “sežrat” na Cabrere u Menorky. Tenhle na nás ale vůbec nebyl zvědavý. Když si nás všiml, mávl ploutví a byl někde pod kameny.

Po šnorchlování jsme se vrátili na ostrov.  Strážce Carlos už na nás čekal i se Salvage a vyrazili jsme kolem ostrova. Víte, on je ten ostrov opravdu docela malý. Má asi 1 km v průměru, nejvyšší hora měří 165 metrů a je na ní maják. Větší část ostrova je náhorní plošina, kde rostou endemity a pod každým kamenem najdete schovaného mladého buřňáka. Carlos nám vyprávěl o buřnácích, o tom jak rodiče těchto mořských ptáků létají lovit mladým ryby až ke břehům Afriky. Cesta jim trvá 3 dny. Když vyrostou, tak se vydají na oceán až k břehům Brazílie a po sedmi letech se vrací na Salvageny, kde vyvedou mladé. A opravdu tyto úžasné letce potkáváme na otevřeném oceánu stovky mil od pevniny. Kromě pozorování buřňáků a jiných ptáků nám Carlos chytil gekona a dal pochovat malinkého ptáčka, který vypadal jako chlupatá kulička, skoro nebylo vidět, kde má hlavu. Vyprávěl nám také o jejich životě na malém ostrůvku uprostřed oceánu. Jsou zpravidla na základně ve dvou na tři týdny. Někdy tam mají ještě vědce zkoumající ptáky. Po třech týdnech nebo měsíci přijede vojenská loď a týmy se vymění. Pak jsou dva týdny ve Funchalu, mají volno, pak týden připravují materiál a jedou zpátky na Salvageny. Kromě hlídání parku plni další úkoly, dohlíží na fungování majáku, vědeckých měřících přístrojů a udržují základnu.

Carlos byl moc fajn, nabídli nám vodu a přesvědčovali nás, ať zůstaneme několik dní, měli bychom k dispozici jejich gril, zázemí, prostě cokoliv. A víte, co je na tom zajímavé? Za vstup na ostrovy, povoleni ani pobyt, ani vycházku s průvodcem a kotveni, stejně jako používání základny se nic neplatí …. jediné o co nás požádali bylo vyplnění dotazníku.

Když jsme se vrátili na Perlu bylo jasné, že nikam večer neodplujeme. Koukali jsme se na západ slunce a lovící buřňáky. Ti si povídali. Byl to opravdu nádherný večer uprostřed oceánu. Odpluli jsme ráno a po klidné noční plavbě jsme dorazili k severnímu pobřeží Tenerife následující den. Ještě než jsme dorazili na Tenerife, tak jsme chytili další dorádu a měli ji k večeři.

Tenerife je dalším ostrovem, který nám učaroval. V některých ohledech by se tento ostrov dal srovnávat s Madeirou. Je tady nejvyšší hora Španělska Pico de Teide 3717 metrů. Měli jsme veliké štěstí na počasí a podařilo se nám zdolat její vrchol. Povolení jsme měli vyřízené skoro měsíc dopředu. Půjčili jsme si auto, dojeli k dolní stanici lanovky do 2300m. Pak lanovkou do 3200 a odtud už po vlastních stezkou číslo deset až na vrchol kráteru. Překvapilo mě, že na vrcholu všude vystupují horké sirné páry. Žijí tam ještěrky a proti očekávání tam bylo docela teplo, asi 9 stupňů.

Dolů jsme šly pěšky až k autu. Byla to náročná, ale krásná cesta. Ty výhledy z vrcholu i po cestě se nedají ani popsat. Koukněte se na fotky. Další den, jsme byli všichni unavení zůstali na lodi. Posádka odjela na letiště po páté odpoledne a my jsme zůstali s Pájou a Perlou bez posádky.

Půjčili jsme si ale auto a jeli jsme znovu do hor pod Teide. Projeli jsme masiv do úrodného údolí Orotava, navštívili Puerto de la Cruz a tamější botanickou zahradu. Ta je pozůstatkem po aklimatizační stanici, kterou používali Španělé na aklimatizaci tropických rostlin, které z celého světa vozili do Evropy. Bylo to nesmírně zajímavé, kolik a jak rozmanitých rostlin po světě všude roste.

Je to velké a zatraceně skejtové město!! Všude skejťáci, skejtparky … svého jména je nositelem oprávněně!  Kromě toho je to také město bohatství a chudoby na malém prostoru, jak jsme ostatně později viděli na jiných místech Kanárských ostrovů. Pozdě večer jsme byli zpátky na lodi.

Naše další cesta vedla na La Gomeru, kde jsme měli návštěvu na dva dny Martina Taxe s manželkou a pak na Gran Canárii, kde jsme se potkali a strávili dva dny se Slávkem, jeho přítelkyní a 16 měsíčním synem Šimonem. To je už ale zase další příběh a o něm budu pokračovat jinde.

Perla teď bude čekat v Puerto Deportivo de Pasito Blanco až do 19. prosince, kdy se na ní vrátíme, abychom pokračovali dál v naší plavbě kolem světa. My si budeme zatím doma užívat rodiny, zhasínat,  dokončovat odpojování z matrixu a skládat zkoušky na velitele oceánské plavby pro oblast A – bez omezení.

Petr a Pája, toho času v letadle domů.

Chvíle, kdy Perla poprvé zanoří svou příď do vln Atlantského oceánu se blíží. Hurikán Nadine se podle matematického modelu rozhodl, že se taky zajede podívat na Madeiru, tak jsem zvědavý, jestli se tam uvidíme …

Jak jste si asi přečetli, tak od 3.9. jsem tady v Čechách. Letěl jsem domů z La Linea abych doprovodil děti a kvůli nějakým formalitám v práci. Teď se mi ale stýská po Páje i po Perle a už se zítra těším zpátky do Španělska.

Měl jsem zrovna štěstí, protože 5.9. byla uspořádána oslava 20 nedožitých let naší bývalé firmy DELTAX Systems a.s. Setkání se starými pákami z Deltaxu bylo fakt super. Takových fajn lidí, co jsem po dlouhé době viděl. Bylo hrozně zajímavé sledovat reakce těch, kterým jsem prozradil, co že to vlastně dělám …. zajímavé také bylo, že ti trochu méně fajn nejvíce řešili, jak jsem to udělal v práci, z čeho to vlastně financuji, co budu dělat až se vrátí …. takových starostí o mě 🙂 Ti nejvíc fajn mi to jen přáli, nejvíce mi v dobrém záviděli rozhodnutí se odpojit z matrixu. Chci se ještě k tomuhle tématu vrátit někdy později.

Po dobu mého pobytu v ČR hlásím, že se nic zásadního doma nestalo. Když jsem odjížděl, tak ve zprávách dávali to, jak sněmovna vydává Davida Ratha ke stíhání v kauze sedmičky v krabici od bot a po dvou měsící ve zprávách dávali totéž … tak nevím. Momentálně hýbe českem kauza s methylalkoholem. Zrovna jsem se koukal chvíli na publicistický pořad Hydepark ale psychicky jsem nevydržel obzvlášť inteligentní otázky redaktora a ještě blbější odpovědi policejního ředitele, čerta vypnul a šel se radši koukat na to, jak to vypadá s počasím na naši oceánskou premiéru.

Počasí je pro nás obyvatele malých lodí otázkou života a smrti. Na Perle používáme hned několik zdrojů, ze kterých se snažíme získat dostatečně dobrou předpověď.

První, nejjednodušší a nejrozsáhlejší informace získáváme z Internetových zdrojů. Jsou to jednak stránky státních hydrometeorologických úřadů, pak specializované stránky amerických agentur a pak data z celosvětového meteorologického numerického předpovědního modelu NOAA-GFS. Tato data si pak umíme zobrazit pomocí specializovaných programů na počítači a vidět tak numerický model chování počasí na týden dopředu (tlak, teplotu, sílu a směr větru, oblačnost, srážky a předpověď vlnění). Je to super a i laici, jako my jsme schopni se  ve vizualizovaných datech orientovat. Problém je to, že počasí a moře si tak nějak z numerického modelu úplně nedělá hlavu, resp. se podle něj nechová a tak vítr někdy fouká trochu jinam, má jinou sílu, vlny nejsou 1m, ale 2m atd. Fakt je, že je to ale na víc jak 24 hodin dopředu jediné co máme.

Druhým zdrojem jsou oficielní předpovědi a varování, která se zasílají na specializovaný přístroj, který se jmenuje NAVTEX. Tyto zprávy nám chodí do cca 80nm od pobřeží, kde jsou umístěny stanice, ale jsou na 24 hodin dopředu a když jsme dál od pobřeží…. tak,

pak si můžeme číst totéž na počítači přes datové satelitní spojení Inmarsat a službu Sailmail. Tam si necháváme posílat jednak matematický model a pak právě GMDSS zprávy o počasí a třeba také varování o bouřích a hurikánech, případně dalších nešvarech.

Než vyplujeme z bezpečí maríny v La Linea, tak budeme muset mít přiměřeně příznivou předpověď pro proplutí úžiny a pak až na Madeiru. Cesta na Madeiru by nám měla trvat asi 5 dní od chvíle, kdy opustíme vody Gibraltarské úžiny a tu bychom měli proplout za 12-14 hodin. Odplouvat z La Linea bychom měli za východního větru 2 hodiny po přílivu na Gibraltaru, tedy momentálně v 6 ráno. Pak bychom měli být schopni mávat břehům Afriky v šest večer a plout na západ ke břehům Madeiry.

Všechno vypadalo nadějně, že 18.9. v 0530 vytáhneme kotvu až do teď. Teď se totiž na předpovědním modelu ukázalo, že hurikán Nadine, který se narodil včera v tropickém severním Atlantiku na půlce cesty z Kanárských ostrovů do Karibiku před Karibikem hodí prudkou zatáčku na sever a později na východ, mine Bermudy a tryskem si to namíří někam mezi Azory a Madeiru k Portugalskému pobřeží. Už teď to není žádný drobeček, má průměr 250km a rychlosti větru až 70kt, vlny nad 12 metrů, brrr, fuj.

Na druhou stranu, je hrozně fajn a super, že můžeme počasí sledovat téměř online a jednoduše počkat, až bude předpověď příznivá. Díky tomu je pro nás plavba mnohem bezpečnější, než pro profesionální námořníky ještě v první půlce 20 století.

Několik odkazů k Nadine, kdo by se chtěl děsit s námi 🙂

http://www.passageweather.com/

http://www.passageweather.com/maps/medtocarib/wind/180.png

http://www.nhc.noaa.gov/graphics_at4.shtml?5-daynl#contents

No a mezitím, co Pája už není na Perle sama a má tam už Vlastu, tak já se půjdu sbalit, abych zítra sedl do letadla a potřetí navštívil Malagu, kde na mě už bude čekat Pája!

Přístí zprávy už budou zase z paluby Perly, krásný podzim česká kotlino!

Petr

O delfínech, opicích, kanicech, měsíčnících, sardinkách, cestě do afriky a nepovedené posádce.

Je konec prázdnin a my jsme podle plánu dopluli až na Gibraltar. Jak jsme to vlastně zvládli?

Datum: 14.8. – 2.9.2012
Uplutá vzdálenost: 578NM
Trasa: Palma de Mallorca – Ibiza – Mar Menor – Cartagena – Malaga – Ceuta – La Linea
Na motor cca 120 hodin.
Trasa zaznamená ploterem.
Posádka:
Petr a Pája
Část plavby:
Viktor a Martina
Saša

Do Palmy de Mallorca jsme se vrátili z Colónie a ostrova Cabrera natěšeni na to, že se pojedeme potápět zpátky na Cabreru hned potom, co naložíme novou posádku.

Čekal nás náročný den, kdy jsme nakupovali proviant a sháněli potapěčské centrum, aby nám naplnili potapěčské lahve. Bylo to složité nakonec oboje. Přijeli jsme do maríny Cuarentena a kotvili u stezky na nábřeží. Odpoledne po příjezdu jsme se vydali hledat obchod s jachtařskými potřebami. Potapěčské cenrum jsme později odpoledne alespoň dvě hodiny. Nakonec jsme ho našli a Pája si koupila konečně 5mm neoprén, aby jí nebyla zima. Lahve nám naplnili,  ovšem donutili nás, nechat si udělat revizi, i když máme lahve úplně nové. Stálo nás to bohužel dalších 20e na láhev za samolepku, která platí rok. Pravda, že v dalším centru na Ibize to bylo první na co se nás ptali.

Posádka přiletěla další den odpoledne. Nasměrovali jsme je do města, protože bylo ještě potřeba donaložit loď. Nakoupili jsme na trhu potraviny až na Ibizu a odpoledne potom dokoupili i pitnou vodu. Večer byla loď připravena na plavbu. Ještě jsme si došli na nábřeží dát sangrii a hurá na kutě.

Ráno jsme vypluli brzy. Už jsme se nemohli dočkat potápění na Cabreře. Tam jsme dopluli krátce po 12. hodině. Měli jsme dopředu vyřízené povolení, abychom se mohli vyvázat na bójku v potapěčské lokalitě nedaleko jediné zátoky, kde se smí kotvit. Jenže nějak nám v informačním centru a na webu zapomněli vymlouvat, že se nelze na bójku vyvázat s větší lodí, že je to jen pro čluny. Po krátkém pokusu jsme se museli přesunou vedle do zátoky, naložit kompletní výbavu do člunu a vydat se na potápění na gumáku. Trvalo to dlouho, ale dojeli jsme. Vyvázali jsme se vedle potapěčské lodě, která tam mezitím přijela. Jako obvykle jsme nejprve šli udělat šnorchlovací průzkum. Koukali jsme, kde se potápí skupina potapěčů a snažili se vidět ty velké ryby. Nic moc jsme ale z hladiny neviděli, tak musí být asi hloub. Nejprve šla Pája a já. Postupně jsme klesali do 15 metrů. Všude byly krásné rybičky, velká hejna ale velké ryby ….. a najednou jsme ještě kus hlouběji viděli prvního kanice hnědého. Ryby, které dorůstají až 1,5m mající mohutné tělo byly asi ve 20m. Nejprve jeden, dva, tři. Plavali jsme pomalu jejich směrem. Jeden větší (můj odhad tak 80cm) se k nám připojil. Kanici nejsou nebezpeční, ale vykládejte to nezkušeným jelimánkům, jako jsme my. V jednu chvíli se kanic rozhodl, že se na nás podívá zblízka. Otevíral hubu a (v mých očích) výhružně zvedal ostrou hřbetní ploutev. Počkal jsem, až byl úplně u mě a kop, kop, snažil jsem se ho zahnat ploutví. Odplul opodál, ale vypadal naštvaně. Pája můj lítý souboj sledovala z povzdálí. Kanic mě nechal být a šel se podívat na Páju. Ta vypadala vykuleně.  Také ho dramaticky zahnala a pak jsme celý vyděšení plavali pomalu zpátky. Kanic nás celou dobu sledoval 5 metrů od nás, měli jsme dojem, že nás určitě bude chtít sežrat. Zbytek ponoru byl už v klidu, viděli jsme menší kanice, očnatce, pražmany a standardní ryby.

Po půl hodině jsme byli zpátky u člunu, kde na nás čekal Jony.  Mezitím, co si od Páji bral výbavu, tak jsme se dali do řeči s instruktorem z potapěčské lodě. Řekl nám, že lidé tady kanice krmí a že ti jsou potom drzí a jsou schopni se pohybovat v bezprostřední blízkosti potapěče nebo mu ochutnávat výstroj. Vysvětlil nám, že nejsou nijak nebezpeční a jejich motivace je čistě jen žrádlo. Ponor s Jonďou už byl tedy v úplně jiném duchu. Kanic na nás už čekal na stejném místě, kde jsme ho potkali s Pájou. Tentokrát jsem zvolil úplně jinou taktiku a dělal jsem jako když tam není. Plul celou dobu metr od nás koulel na nás očima a občas se šel podívat ještě blíž na Jonyho svítící ploutve. Už jsem se nebál, neodháněl jsem ho. Jony byl taky v klidu, pomalu jsme pluli podél útesu i s kanicem. Bylo to super. Potom jsme jich viděli ještě víc, jednoho, jak spal. Byl jsem úplně bezprostředně u něho. Ani se nehnul. Někteří jsou krásní, mají nažloutlé fleky. Byl to super zážitek, škoda, že jsme se nemohli potápět déle a mít víc času je trochu poznat. Říkali, že hloub a kousek dál bývají opravdu ti 1,5m dlouzí.

Po ponoru jsme se na dingym vypravili zpátky na loď. Byli jsme ze zážitku s kanici úplně excitovaní. Posádka se zatím nudila na lodi. Škoda byli u krásného útesu, kde bylo úžasné šnorchlování a také veliké ryby.

Sbalili jsme potapěčskou výbavu, najedli se a vyrazili na noční plavbu na Ibizu. Počasí mělo být v náš prospěch, tak jsme nechtěli riskovat, že se změní. Chytila se nám jedna malá rybka, kterou jsem později našel i na trhu i když mnohem větší. My jsme ji ale pustili, zdála se nám malá a moc barevná.

Pluli jsme převážně na motor. Plavbu nám znepříjemňovali pouze velké boční vlny. Nová posádka byla poněkud zelená, jak už to tak bývá. Přesto nikdo ryby nekrmil a ráno jsme kotvili u jižního okraje Ibizi ve velké a mělké zátoce. Překvapilo nás množství lodní dopravy kolem Ibizi. Čluny a motorové jachty, stejně jako rychlostní lodě pro osobní dopravu jezdili na plný výkon a dělali z krátké plavby do hlavního města party Ibizi nepříjemnou houpačku.

Potřebovali jsme natankovat a naplnit lahve a samozřejmě nás zajímalo, jak asi vypadá hlavní město divokých večírků. V místní nejdražší maríně jsme nemohli natankovat, protože tam v noci shořela jachta.

Po celém přístavu smrděla nafta a plavali ohořelé zbytky vybavení. Požár údajně vznikl v motorovém prostoru v elektroinstalaci a nešlo ho uhasit. Pracovníci maríny byli rádi, když zvládli přesunout okolní lodě.

Naftu jsme po dlouhém čekání nakonec natankovali ve vedlejší maríně. Následně po dlouhém prohlížení jsme se rozhodli vyvázat k opuštěnému bontonovému molu u vjezdu do přístavu. Nechali jsme Jonyho na lodi, naložili lahve na potápění a jeli shánět potapěčské centrum. Chvilku po odjezdu už Jony volá vysílačkou, že tam přišli dva policisti a že prý tam nemůžeme stát, protože to je součást komerčního přístavu …. Vyložil jsem tedy v rychlosti Páju, Samíka a lahve na nábřeží a na jel za Jonym překotvit loď před vlnolam. a pak spěchal zpátky za Pájou do restaurace.

Potapěčské centrum jsme nakonec našli, lahve nám naplnili. Jony pro nás přijel na člunu. Cestou zpátky jsem si říkal, jaký to byl opruz, protože jsme musely přeplout vjezd do přístavu, kde neustále jezdili lodě, čluny a trajekty. Byl sice úzký, ale hrozně to tak houpalo a šplouchalo. Nakonec jsme se ale dali do kupy. Tentokrát na lodi zůstal Samík. Byl už unavený a nechtělo se mu chodit po městě. Potkali jsme se s Martinou a Viktore a Sašou.

Už tady došlo k prvnímu nedorozumnění. Zatímco, my jsme sháněli naftu a plnění lahví, tak zbytek posádky za odpoledne prochodil město a my jsme byli natěšení na hradby a uličky. Nevím, proč přesně všichni trvali na tom, že musíme chodit společně, ale netrvalo dlouho a byl jsem naštvaný z neschopnosti se dohodnout a negace návrhů, kam vyrazíme. Přesto jsme viděli dost.

Vyšli jsme kousek z hlavní ulice nahoru a zanedlouho se ocitli v chudinských uličkách starého města. Byl jsem překvapený. Vypadalo to tam jako ghéto. Necítil jsem se ale špatně, nikdo si nás nevšímal. Pomalu jsme procházeli městem. Po 20 minutách jsme sešli o tři ulice dolů a najednou bylo vše jiné, všude bary, restarace, obchody ……

Ibiza je skutečně jedna velké stodolní. Podle toho to tam také večer vypadá. Většina lidí diskotékového typu v neuvěřitelných oblačcí, všude méně než sexy oblečené holky, chlapíci u který není jasné, zda jsme o metrosexuála, homosexuála nebo transvestitu, mladí staří …. Přesto, že nejsem zrovna party fanoušek, tak jsem shledal Ibizu jako zajímavou a několik dní bych tam klidně zůstal. V barech bylo ale velice draho. dali jsme si tedy drink a zamířili zpět na loď za Samíkem.

Dopoledne další den jsme šli s Pájou doplnit zásoby proviantu na plavbu do Španělska. Trh byl bohužel poměrně daleko a nešlo ho tak úplně dobře najít. Tak jsme si Ibizu prošli důkladně ještě jednou. Jen cesta zpátky s taškami jídla byla opravdu dlouhá. na noc jsme se přesunuli na západní stranu Ibizi do nádherné zátoky. Ibiza si mě tímto místem úplně získala.

Brzy ráno jsme vypluli směrem Mar Menor nad Cartagenou. Čekalo nás 24 hodin plavby i s koupacími přestávkami. Plavba proběhla tentokrát v klidu. Na nultém poledníku, bylo to v noci to bylo, jako znamení. Tešně před přeplutím Greenwichského poledníku se u lodě objevili delfíni. Vítali nás na západní polokouli. A v tom padly dvě hvězdy najednou. Byly jsme na západě. Odteď až na Tongu budeme psát ne E, ale W. A víte, co ukazuje navigace, jestli 000°00’ je W nebo E? Neřeknu 🙂

Mar Menor je mělké, moře 12 x 6 km velké ohraničené téměř uzavřenou hradbou útesů. Už v noci jsme ve vodě pozorovali veliké množství medůz. V noci to byly světélkující talířovky svítivé. U Mar Menor bylo moře plné velikých a barevných kořenoústek plycnatých a hrbolatých.

Jsou vážně krásné, ale koupání s nimi žádná radost není. Na Ibize mě žahla jedna talířovka a bolelo to jako blázen ještě pěkně dlouho. V Mar Menor, kam, se vplouvá po zvedacím mostem jich bylo fakt plno. Voda tam byla teplá, ale špinavá.

Tak jsme už za dvě hodiny mířili zpátky na opravdické moře a dohodli se, že pojedeme do Cartageny. Tam jsme byli v maríně na druhý den potom, co jsme přespali nedaleko na kotvě u patapěčského ráje Capo de Palos.

To bylo místo, kde mě strašně mrzelo, že jsme nemohli zůstat několik dní. Bylo tam asi 10 potapěčských center a říkali nám tam, že v rezervacích okolo je jedno z nejlepších potápění ve středozemním moři. Věřil jsem jim to. Odpoledne a navečer jsme viděli do přístavu vjížděj snad 20 lodí plných potapěčů. Ach jo, ještě teď mě to mrzí, když si na to vzpomenu!

Cartagena je veliký přístav a historické město s vojenskou posádkou, námořní vojenskou akademií a částí přístavu a doků vyhrazených armádě. Přítomnost armády byla ve městě jasně znát. Výstavně opravené hlavní nábřeží. Honosné historické budovy, akademie. Bylo to zajímavé. Navštívili jsme římské divadlo, muzeum a procházeli se v historických částech. Jako obvykle jsme také potřebovali dokoupit proviant. Měli tady službu, že když se nakoupí, tak to zadarmo dovezli až k lodi. Asi to je obvyklá služba. Využili jsme toho a udělali pořádný nákup, dokoupili hlavně vody.

V Cartageně mě zaujal způsob a rozsah v jaké rekonstruují centrum města. Všechno, co bylo zrekonstruováno bylo naprosto luxusní a velkorysé. Ale hned kousek vedle byly polorozbořené domy, často jen průčelí, špína a chudoba. Bylo to hrozně zvláštní a dělalo to dojem, jako by vždycky na něco byla veliká dotace, to se velkoryse opravilo, ale okolí zůstalo zchátralé a polorozbořené. Muzeum, které sloužilo zároveň jako vstup do římského divadla bylo naprosto velkorysé, obrovské moderní prostory, všude kamenné obklady. Většina obrovských prostor včetně moderních poslucháren a přednáškových sálů byla prázdná nebo v skoro prázdná ….. podobně velkoryse bylo pojato i nábřeží. Velikánské park, ulice dlážděné mramorem, veliké nové budovy knihovny. Večer bylo nábřeží plné lidí, ale spousta restaurací byla zavřená a zjevně zkrachovala. Ani to neumím přesně popsat, působilo to tak nějak divně.

V sedm hodin ráno jsme se odvázali a vypluli směrem na Malagu. Bylo před námi mírně nezáživné hopsání podél pobřeží. Odmítl jsem totiž plout přes noc, protože jsem se díky Viktorově chrápání v kokpitu nebyl schopen vyspat. Viktor se mi totiž nastěhoval do kokpitu, zabral mi mou lavici s tím, že se jinde nevyspí a šmitec. Byl první, kdo mě vystrnadil z mého místa a také první kdo spal v kokpitu celou dobu v podstatě sám, protože nikdo jiný tam už spát opravdu díky jeho chrápání nemohl. Nejvíc brblali kluci. Jejich oblíbená místa na provazech zela prázdnotou.

Pobřeží bylo ale zajímavé. Kdybychom měli více času určitě by se našla řada míst, kde by stálo za to zůstat. Řada pláží, zátok, barevné útesy. Ale tou dobou už teplota vody pomalu klesala. Vlastně od Mar Menor, kde měla voda přes 30°C se teplota postupně snižovala, až na 16°C na Gibraltaru.

V atmosféře na lodi byla cítit tenze. Zajímavé je, že většina napětí se vytváří kolem jídla. Martina postupně přecházela do módu, kdy připravovala jídlo jen pro Sašu a Viktora a nás to štvalo a oni asi asi cítili jiné křivdy.

Občas nám náladu zvedla ulovená ryba, která, považována za tuňáka byla na několik dílů k večeři. Až mnohem později jsem zjistil, že to byly makrely 🙂

Ale byly fakt dobré i jako na steaky a vůbec neměli tolik kostí, jako ty uzené v Tescu.

Občas se nám naskytla úžasná podívaná na pobřeží, kde si příroda pohrála s horninami a vytvořila třeba takovouto skálu. Vypadalo to, jako by to bylo umělé. Tuňáků – makrel přibývalo. Tak se postupně plnily žaludky posádky a tak jsme dopluli až do Malagy. Poslední noc jsme kotvili za rohem od přístavu. Občas už během plavby nás překvapila hustá mlha. Před Malagou jsme se probudili do mlhavého rána, kdy jsme jen stěží rozeznávali blízké nábřeží u kterého jsme večer zakotvili. Na nadarmo Picaso, jako rodák z Malagy maloval impresionisticky mlhavé scény.

Za nějakou chvíli po východu slunce se mlha rozfoukla a my jsme přepluli 4 míle do Puerto de Malaga na molo 2 Muellouno. V Malaze mají jeden jachtařský přístav, který je vyhrazen jen členům klubu. Potom mají nově vybudované molo, kde jsou ale také, jen dlouhodobé pronájmy a pak mají komerční molo. Martina volala večer před naším příjezdem a vykomunikovala, že nás nechají v maríně u Muellouno u Muello 2. Až později jsem pochopil, že se jednalo o Puerto de Malaga a molo, kam nás dali bylo komerční molo. Dohodnutá cena platila, daně jsme zaplatili už v Palma de Mallorca. Až když jsme odjížděli, tak se ukázalo, že připojení a odpojení vody stálo stejně jako celé stání v maríně.

Malaga nás překvapila velice pozitivně, vlastně nás nadchla. Krásné nové nábřeží, tropický park s papoušky a opicemi. Historické centrum, Picasův dům a římské památky. Skvělé bary a restaurace. Vážně se mi tam moc líbilo.

Večer jsme byli všichni společně na skvělé večeři v čínské restauraci. Zaplatí se tam 12e a pak už je konzumace neomezená. Sushi, všechny možné plody moře na grilu, skvělé zákusky, mňam. Přejedli jsme se všichni.

Atmosféra na lodi před odjezdem posádky ještě zhoustla a když posádka odjela, tak se nám všem čtyřem tak nějak ulevilo. Uklidili jsme si loď, došli nakoupit a zainternetovat. Dotankovali a zaplatili jsme připojení a odpojení lodě na vodu na komerčním mole a později odpoledne z Malagy odpluli. Jako by se nám moře snažilo něco vynahradit, tak jsme během krátké plavby na noční kotviště nachytali celkem 9 makrel. To už byl důvod roztopit gril. Bylo nám skvěle. Ryby byly skvělé, víno také. Kluci byli nadšeni našimi rybářskými úspěchy, ještě, že už jsme nepluli dál, to by si snad otevřeli stánek. Každý si vytáhl alespoň jednu rybu včetně Páji.

Rozhodli jsme se, že se pokusíme přeplout ještě před Gibraltarem do Ceuty. Ceuta je španělská država na Africké půdě. Leží asi 12NM jižně od Gibraltarské skály. Pro nás to znamenalo vyrazit velice brzy ráno a přeplout za silnějšího větru úžinu a to vše ještě proti proudu.

Ještě před Gibraltarskou skálou jsem si myslel, že to budeme muset vzdát. Ale nakonec jsem se nedal a pod dojmem, že se živly trochu uklidnily jsme zamířili na jih. Na cestu nás doprovodilo pár stovek delfínů. Byli úplně všude, kam jste se podívali. Byla to úžasna podívaná.

Plavba přes úžinu byla stále těžší. Ostré vlny, vítr přes 30 uzlů. U ceuty to bylo nejhorší. na plný výkon motoru jsme jeli jen 2 uzly. Už jsem si říkal, že tam snad nedoplujeme. Nakonec jsme tam ale dopluli.  Ještě nás podusili v maríně, když nás nechali v silném větru jezdit čekat asi 20 minut před marínou, než nám konečně našli místo a nechali nás vplout dovnitř.

Moc dlouho jsme nečekali a vyrazili do města. Ceuta má jiný daňový režim než zbytek Španělska, takže tam lze nakoupit ledacos levně. Vliv afriky je ale patrný i přes snahu španělů o to, aby se vše tvářilo španělsky. Každopádně to bylo zajímavé místo a jsem moc rád, že jsme to nakonec nevzdali.

Druhý den jsme na tržnici nakoupili trochu ovoce a zeleniny a po obědě nás čekala opět plavba přes úžinu do La Linea, kdy jsme měli dopředu zajištěné stání v maríně Alcaideisa, hned na hranici s Gibraltarem. Druhá přeplavba přes úžinu nás překvapila a tentokrát mile. Přes silný vítr jsme přepluli na plachty bez jakýchkoliv potíží, prokličkovali mezi nákladními loděmi. Jediná vada byla, že přes použití zcela nové výbavy jsme chytili akorát tak kus řas, ale rybu žádnou. Když jsme připlouvali do Gibraltarské zátoky, tak jsme zase potkali to veliké stádo delfínů. To bylo vážně úžasné. Později jsme se dočetli, že na okraji Gibraltarské skály jsou tito delfíni doma a túristi se tam na ně jezdí koukat.

Do La Linea jsme dopluli navečer. Vyvázali se u mola 12. Krátké procházce do města jsme usnuli jako mimina. Další den ráno jsem se necítil dobře, byl jsem strašně unavený. Ale nedalo se nic dělat, čekal nás výlet na Gibraltar, to přeci nejde, aby kluci nebyli na Gibraltaru. Gibraltar je samostaná země spadající pod Britskou korunu. Španělsko se s tím nikdy úplně nesmířilo a čas od času si na něj dělá nároky.

Z maríny, kde stojí nyní Perla je to na hranice s Gibraltarem asi 20 minut pěšky. Vzali jsme to přes informační centrum v La Linea, abychom zjistili dopravu. Poslali nás pěšky na hranice s tím, že pak už jezdí Gibraltarský autobus. Potřebovali jsme koupit jeden náhradní díl k pumpě na čerstvou vodu. Zjistili jsme, že máme prasklé víčko filtru a asi nám už delší dobu utíká sladká voda a také to byl asi důvod, proč jsme měli plnou studánku. Podle pilota má být Gibraltar rájem pro jachtaře. Ale nám se obchod s jachtařským zbožím sehnat pořádně nepodařilo, jen napůl železářství. Maríny jsou tam poloprázdné, celkově působí Gibraltar poněkud žalostným dojmem. Kromě hlavní třídy je řada obchodů a firem pozavíraných. Na hlavní třídě převládají obchody s alkoholem a cigaretami a případně drahými hodinkami, které jsou díky nízkým spotřebním daním na Gibraltaru výhodnou koupí. Na hranicích probíhají celní kontroly, jak za starých časů.

My jsme po dlouhém chození našli nějaký jachtařský obchod, kde neměli, co jsme potřebovali. Byl jsem částečně protivný, protože mi nebylo fakt dobře. Přesto jsme zvládli oběd a po něm jsme se lanovkou vypravili na vrchol skály. Ta je známá nejen výhledy, ale také opicemi. Opičáci byli fakt krásní.

Jeden z opičáků byl tak drzí, že když jsem chtěl kluky vyfotit, tak si začal rozepínat baťoh, který měl Sam na zádech. Už se začal hrabat uvnitř, když jsem mu ho bral a ještě se se mnou přetahoval. Drzoun jeden.

Uchození jsme se vrátili večer na loď. Ještě jsme si museli sbalit věci, protože následujcí den už klici odlétali a já s nimi. Jeli jsme dlouhé tři hodiny autobusem do Malagy a pak ještě do večera čekali na náš let, ale to už je další příběh.

Petr a Pája

Smutný dovětek k poslední posádce:

Vzájemné neporozumění si s naší poslední posádkou mělo týden po příjezdu trapnou dohru, kdy si Martina vyžádala podrobné vyúčtování společných nákladů a následně nám napsala, že jsme nakupovali draze potraviny a ona, že by to nakoupila levněji a proto nám z jejich podílu na nákladech za potraviny zaplatí méně než polovinu (za tři víc než plnohodnotné strávníky nám dala 100euro za 10 dní na lodi místo 230, které jsme jí spočítali my). Učinila tak smutnou tečku za svým pobytem na lodi a udělila nám lekci a varování ohledně výběru posádky do budoucna.

Věřím, že si těch našich 130euro, které si rozhodla nechat, k dobrému užije.

alší část první etapy plavby kolem světa nás zavedla ze severu Sardinie přes souostroví La Maddalena, jih divoké Korsiky, nádherné pláže na Menorce až do Palmy na Mallorce.  Tato část byla jednoznačně ve znamení šnorchlování a potápění. Tak pojďme plavbu rychle připomenout.

Datum: 31.7.-13.8.2012
Uplutá vzdálenost: 516NM
Trasa: Olbia(IT)-Bonifacio(FR)-Ajjacio(FR)-Ciutadela(SP)-Palma(SP)
Na motor 79 hodin.
Trasa zaznamená ploterem. Trasa je ještě o kousek dál, než s námi pluli Zdeňka s Jirkou. Odletěli z Palmy a my jsme se ještě vydali na Cabreru a zpět, což je v trase vidět.
Posádka:
Petr a Pája
Jonáš a Sam
Jirka a Zdeňka Staničtí

Budu se věnovat hlavně plavbě, o potápění jsem psal jindy. Čekání na Páji rodiče na Sardinii, potom, co odletěli naši, jsme si krátili nedaleko Olbie v Golfo di Arancia. Místní vesnička byla veskrze rybářská, ale i dost turistická na to, aby se tam odehrávalo každou chvíli něco jiného. O víkendu, jdy jsme tam byli mi, to byla shodou okolností folklórní slavnost s průvodem krojovaných z různých částí Sardinie a druhý večer probíhal v zátoce velký ohňostroj. Mezitím jsme se potápěli a koupali a šnorchlovali.

Dva dny nám uběhly jako voda a už jsme stáli zpátky ve starém přístavu v Olbii. Tentokrát nebylo přistání tak jednoduché. Staré obchodní molo, kde jsme stáli několik dní předtím, bylo úplně plné. Moudře jsem se tedy rozhlédl a rozhodl, že nejprve budeme tankovat a potom přesuneme loď o 20m dopředu na roh obchodního mola. Přistání u benzinky nebylo kvůli silnému bočnímu větru tak hladké. Tedy hladké bylo, foukalo od mola, ale dobrých 15 minut jsme loď po kouskách přitahovali k molu. Už po několikáté jsme se setkali s tím, že z tankovací pistole namísto nafty teče pěna. Důsledek je, že když tankujete, tak během chvíle je nádrž lodě nebo kanystr plný pěny, ale naftu aby pohledal. Pěna přetéká, pistole se neustále vypíná a tankování pár desítek litrů trvá třeba 20 minut. Průběh tankování nebyl jiný. Takže jsme s vyčerpání značných zásob trpělivosti natankovali 10l do nádrže a po 20 litrech do kanystrů, zaplatili a …

… a pak jsem zavelel, že přesuneme loď o těch dvacet metrů dopředu. Stále hodně foukalo od mola. Už za půl hodiny jsme byli jakž takž vyvázaní o kousek dál, všichni čtyři spocení a unavení. Během přesunu jsme vystrnadili místní rybáře, kteří kroutíc hlavou nad naším počínám přesunuli své vercaiky na dvakrát jinam. Ano, a teď přišla ta chvíle, kdy hodná paní od benzinky, kde jsme tankovali přichází a říká italsky, že toto je zóna prohibita, ukazujíc přitom na cedulku se znakem kapitanátu za námi. Nevěřícně koukáme na ceduli, kde je cosi italsky a pod tím anglicky “bunkering area, berthing prohibited”. nevím, co je první část, ale druhé jsem rozuměl jasně.

Odplutí bylo jednoduché, stačilo odvázat lana a loď rychle splula od mola. Zakotvili jsme tedy před obchodním molem. V tom přišel druhý záchvat moudrosti. Po důkladné dalekohledovém průzkumu, jsme si řekli, že se přece jenom vyvážeme na jiný roh, kde bylo volné místečko. Ano i toto molo bylo tak, že vítr foukal od něj. Když jsem po 4 najížděl a nechápaví rybařící rodinka na nás koukala, už jen chybělo, aby si ťukali na čelo, tak konečně stáhli vlasce a posunuli se jinam. Slavně jsme se tedy s vypětím všech sil vyvázali k molu. Spokojeni se svým počimen, jsme začali dělat večeři, když přichází pán, který nám opět ukazuje na cedulku ….. tentokrát to bylo místo pro pilota….

Na kotvě uprostřed zátoky nám bylo dobře. Druhý den ráno jsme dojeli na trh nakoupit jídlo. Rodiče přiletěli podle plánu a na dingym jsme je dopravili i s věcmi na loď, zvedli kotvu a hurá do Golfo di Arancia.

Už od předchozího dne jsme na pevnině viděli požáry, které byly blízko města. V den odjezdu ale hořelo na mnoha místech Olbie. Letadla, která hasila požáry, nabírala vodu přímo v přístavu. Když jsme odplouvali úzkým kanálem ven, tak létala jen 100 metrů od nás a zvedala se těsně u nás. Piloti mávali klukům z okna kokpitu. Požáry a letadla jsme viděli až pozdě do večera.

V Golfo Arancio jsme si zašli na pivko a na zmrzlinu. Brzy ráno jsme vstali a vyrazili na sever směrem k souostroví Maddalena a prominentnímu Costa Smeralda.

Costa Smeralda vznikla tak, že se spojilo několik velkých vlastníků pozemků a vybudovali takové Beverly Hills. Hlavní marínou této výkladní skříně Sardinského pobřeží je Porto Cervo. Sem si údajně  jezdí všichni slavní ukazovat své nové mořské hračky. Viděli jsme zde největší a nejluxusnější jachty za celou cestu. Kromě jiného jsme zde potkávali výstřední mega jachtu A. Ale vůbec každý člun tady byl vytůněný.

Celé pobřeží na Sardiniii a na Costa Smeralda zvlášť se vyznačovalo tím, že všechny stavby na pobřeží byli naprosto fantasticky zasazené v krajině. Dokonce se dalo říct, že nepozornému pozorovateli by úplně splynuly s okolím a ani by si nevšiml, luxusních velikánských vil, zahrad, bazénů atd. Bylo to hrozně zajímavé a líbilo se nám to.

Náš pokus zařídit v Porto Cervo povolení do La Maddaleny nám nevyšel. Takže po noci strávené v krásné zátoce za rohem od mega yachtami naplněném Porto Cervu, jsme se vydali přímo do La Maddaleny. Krásné a živé městečko lákalo k posezení. Jenže my jsme zase na somráka přirazili k molu v maríně a měli jen dvě hodiny. Pája šla s rodiči nakoupit a já jsem vyrazil do Ufficio di Park Nationale La Maddalena pro povolení. Dlouhá neorganizovaná fronta, zmatek ve formulářích v italštině nám zabraly skoro hodinu. Ale povolení jsme zařídili a hurá do parku.

První den jsme obepluli ostrov Caprera a na noc zakotvili v zátoce Cala Garibaldi. Celý ostrov Caprera byl v podstatě vojenskou základnou. Dnes tam je národní park. Takhle to je ostatně na mnoha místech, ne jen v Itálii. Pobyt armády byl na ostrůvku patrný, ale příroda byla tedy zachovalá, zátoky úplně kouzelné.

Druhý den brzy ráno se na nás přišel hned po vyplutí ze zátoky kouknout delfín, ale ne ten malý skákavý, byl veliký. Několik jich opodál lovilo a jeden se na nás přišel podívat z blízka. Ladně proplouval pod přídí a natáčel se na bok, aby nás viděl. Vždycky nám to zvedne náladu, potkat tyhle vodní savce.

Nejprve jsme zamířili k ostrovu Santa Maria do zátoky Santa Maria. Malá zátoka s bělostným pískem a naprosto neuvěřitelnou tyrkysově modrou vodou. Kluci byli nadšení z pláže. Tedy snad opravdu poprvé se zorganizovala výprava  s ručníkama na pláž. Já jsem šnorchloval u útesu.

Potom jsme vyrazili okolo ostrova Santa Maria, obepluli ostrovy Budelli a Razolli a vrátili se do zátoky Santa Maria, protože tam to bylo fakt nejhezčí.

Další den jsme přepluli Bonifáckou úžinu a kolem poledne se vyvázali u mola v místní maríně. Vážení, to byl ale totální zmatek a guláš. Úzký vjezd do Bonifácia byl plný lodí, malých, velkých megajact, výletních, gumových člunů, fakt mazec. Zavolal jsem rádiem do maríny a dohodl místo. Slečna řekla, něco jako, že nás budou čekat u mola. jenže maníků v červených tričkách na člunech tam zmateně popojíždělo asi 5. A věřte mi, že stát s lodí uprostřed úzkého kanálu, ještě, když fouká 12 uzlů vítr je opravdu hra nervů. Pochopili jsme, že vzájemně se odstrkovat za jízdy je normální a byli na tom všichni podobně. Konečně se na nás někdo křiknul. Měli jsme se otočit mezi těmi všemi loděmi a zajet na místo až na konci mola. Skipper z velkého katamaránu už za chvíli pochopil naši zuřivou gestikulaci a manévry, proti kterým je fronta u benzinky na Jadranu prázdný oceán a uvolnil nám vjezd k našemu molu a my jsme se zapasovali mezi lodě, vítr nevítr.

Hurá do Bonifácia.  Tenhle přístav a město má úžasnou atmosféru. Jediné, co celkově skvělý dojem kazí a nefrněnost a neochota Frantíků, když na ně neumíte mluvit francouzsky. Ani jsem Páju nemohl podezírat ze žárlivosti, když nám jinak pohledná farncouzská slečna vysvětlovala, kde jsou toalety a sprchy a jak vyplnit formulář (ve francouzštině) …….. Stejně napruzeně a neochotně se na nás tvářila starší paní v pekárně a mohl bych pokračovat.

Celkově je Bonifácio vážně krásné. Večer jsme se byli projít ve starém městě a dali si pivko v baru s muzikou. Druhý den jsme vstali v 7 a vyrazili na výlet na útesy nad Bonifaciem, ještě než slunko proměnilo cestičky ve výheň. K výhledu na město a nádherné bělostné útesy nad modrým mořem a barevným pláním plným keřů an není potřeba nic dodávat.

Po obědě jsme opustili starobylé Bonifácio a vyrazili na sever podél západního pobřeží Korsiky. Noc jsme strávili v zátoce Anse de Arbitru.  Druhý den nás čekalo hlavní město Korsiky Ajjacio, nákup a příprava na přeplavbu na Menorcu. Vystupování na kameny vlnolamu a nastupování s nákupem, notebookem je zpravidla poněkud náročně. Zvlášt potom, co nesete meloun, dvoje vody u kterých se trhají ucha a igelitový obal z kilometr a půl vzdáleného supermarketu ….. no na to by bylo lepší video.

Večer jsme byli připravení a také unavení. Předpověď byla příznivá, takže únava neúnava v 0530 jsme vstali v 0600 už měli zvednutou kotvu a mířili na jihozápad na  Menorcu. Jak jsme se vzdalovali od pobřeží, tak se zvedalo moře a všichni zelení zobali opět kynedril. Přeplavba byla dlouhá 280nm, 48 hodin.

Na začátku každé přeplavby si říkám, že to je trochu utrpení. Zvlášť, když to hodně houpe, tak je to v podstatě o přežití. Zajímavé je, že to je obvykle první den a noc, pak se to najednou zlepší, tělo se vzdá a přizpůsobí nastalému utrpení a všichni si to začnou užívat. Hlavní zábava je rybaření. tentokrát jsme neměli nouzi o záběry. Už jsme neztrácely návnady, ale po záběru vždycky ryba nějak vyklouzla. Nejnadějnější byl tuňák. Jirka zrovna konal malou potřebu na zádí, když se naviják rozdrnčel, záběr, ryba, řvali kluci. Vše se odehrávalo asi minutu před východem slunce. Takže s vycházejícím slunce jsem bojoval s tuňákem. Po 30 minutách byl u lodě. Už jsem ho vytahoval na badeplato … šup slouzl z háčku a bylo po gurmánském zážitku. Později, když jsme přišli ještě o další dvě ryby, jsme zjistili, že háček je už hladký a upadl mu proti háček na konci, takže nemohl v hubě nebohé ryby držet. na další přeplavbu budeme mnohem lépe připraveni, to mi věřte.

Po necelých dvou dnech plavby jsme zakotvili na severo-východě Menorky u městečka Addaia. Všude okolo tvavé skály a útesy působili v noci nevlídně. Abychom zůstali ve střehu, tak potom, co jsme se úspěšně vyhnuli několika útesů ve vjezdu do zátoky a do kotviště a zakotvili, tak najednou 100 metrů za naší zádí vidím neosvětlenou zakotvenou plachetnici. Chvilku jsem na ni mžoural, pak jsem nastavil kotevní alarmy a šel spát, byly 4 hodiny ráno a služba mi skončila už ve tři.

Po probuzení jsem vylezl ven a říkal si, že krajina kolem je tedy pěkně nehostinná, kde jsou ty bělostné pláže a malebné zátoky? Všude okolo jen tvavé útesy voda čistá, ale hnědá, jak bylo tmavé dno plné trávy. Vydali jsme se ven ze zátoky. Vítr foukal z jihu, takže jsme otočili loď na sever s tím, že ostrov obeplujeme ze severu. Brzy jsem shledal pobřeží a skály okolo zajímavé a když se objevili všude jeskyně a voda zmodrala, tak jsme se všichni začali tetelit. Na chvili jsme zajeli a zakotvili v zátoce u městečka Fornells. nalákala nás široká strážní věž a zbytky opevnění u vjezdu do hluboké zátoky. Kotvení na 4 metrech bylo v pohodě, takže za malou chvíli jsme už konzumovali zmrzlinu ve městě.

Po procházce a obědě ve Fornells Perla zamířila do vedlejší zátoky na noc a ráno potom podél severního pobřeží na západ k městu Ciudatela, které je druhé největší na ostrově po hlavním městě Mao. Žasli jsme nad zajímavým pobřežím, které bylo jako by do něj někdo vepsal historii vzniku ostrova. Litoval jsem, že nevím víc o geologii, protože různé vrstvy útesů byly skutečně jasně rozeznaelné a později jsem se dočetl, že souostroví vznikalo ve dvou historických obdobích. Severní část, starší je jiného původu než jižní starší. Překvapivě mnohem více zvětralá je právě jižní část s bílými plážemi a vápencovými jeskyněmi. Starší, méně zvětralá je z tmavých hornin, pláže tam téměř nejsou, zato nádherné členité pobřeží s rozeklanými útesy.

Menorca je celá přírodní památkou zapsanou v Unesco (odborníci prominou za nepřesný název). Většina ostrova je chráněnou přírodní rezervací, jak na moři, tak na souši. Podél pobřeží i uvnitř ostrova jsou perfektně značené turistické stezky, které spojují pláže, zátoky a výhledy z útesů. Ale předbíhám naši plavbu, tak zpátky na sever a do Ciudateli.

Ještě než jsme dorazili do města, tak jsme navštívili na koupačku a šnorchlování zátoku Cala de la Amarador. Zátoka obklopená útesy slibovala krásné šnorchlování a bylo to tak. Tentokrát ale nezůstalo u šnorchlu, protože jsme našli krásný útes plný života. Přemluvil jsem Páju a vytáhli jsme lahve. Nejprve jsem šel na s Jonym. Sam plaval celou dobu nad námi. Pája nevydržela a šla po Jonym taky. Já jsem s druhým ponorem ani na chvíli neváhal. Kluci nás zase sledovali se shora se šnorchlem. Bylo to naše první potápění bez průvodce. Myslím, že jsme tím vytvořili precedenc na zbytek zájezdu.

Naplnění lahví v Ciudatele bylo za 7euro. Ponor stojí 40, když se člověk potápí s potapěčskou základnou a průvodcem plus další peníze, pokud si něco půjčujete. Výhoda je, že vás vezmou na dobré místo, průvodce vám ukazuje pod vodou zajímavé věci, které by člověk často neviděl a přece jen zkušený potapěč by asi dokázal vyřešit různé situace. Naproti tomu, když jdeme samy, tak ušetříme na jednom ponoru 60-100e, časově si to plánujeme jen podle sebe a můžeme jít všichni tři. Ponory plánujeme jednoduché. V menší hloubce toho je stejně vidět hodně a vzduch nám vystačí na delší dobu. Myslím, že nám to víc vyhovuje, když si to organizujeme samotní. Jen zvažuji, že dokoupím ještě dvě lahve navíc abychom se mohli potápět víc. To jsem se ale rozepsal, tak honem zpátky do Ciudateli.

Ciudatela byla velice krásný přírodní přístav a staré město. Úplně mě nadchla tržnice. Koupili jsme si na vyzkoušení hlubinou rybu. nevím, jak se jmenuje, ale byla trochu podobná tkaničnici, kterou znám z Madeiry. Každopádně byla vynikající. Ze Ciudately jsme se vydali hledat bílé pláže a zátoky dál na jih. Koupili jsme si průvodce, kde byly nafocené zátoky. Kluci s Pájou zaškrtali ty, které jsme měli na dosah a které se jim obzvlášť líbily, takže jsme jeli podle zátokového plánu. No ono to vždycky nebylo tak, jako na obrázku v průvodci. Tam, kde byl v docházkové vzdálenosti nějaký hotel, tak byly pláže poseté deštníky a lidmi. Ale zátoky s plážemi dál od zástavby byly opravdu nádherné. Bílý písek, okolo útesy s jeskyněmi. V každé zátoce jsme udělali šnorchlovací výsadek a v jedné, kde jsme nakonec i spali jsme se potápěli. Lahve jsme vydýchali až do posledního doušku vzduchu.

Při každém šnorchlování a ponoru nám moře připravilo něco navíc. Jednou velké ryby, podruhé chobotnici, pak lovící murénu. člověk musí být jen trpělivý a mít otevřené oči a asi i mysl.

Postupně jsme se tedy dostali až na 4km dlouhou pláž Son Bou. Byl podvečer. Páji rodiče se vypravili na souš, nalovit nějaké pečivo a my jsme poklidili na lodi, stáhli počasí a pořádně nastudovali přeplavbu na Mallorcu. Ukázalo se, že namísto předpokládaných 40nm to je 90nm, takže nezbylo, než zvednout kotvu a přes noc přeplout do Palmy. Rodiče Páji totiž už pozítří ráno odlétali, takže bycjom to jinak nestíhali.

Po klidné noční plavbě jsme byli v Palmě po obědě a zbývalo nám dost času na to, abychom šli do města. Potom, co jsme na chvíli kotvili před přístavem jsme vyměkli a zajeli do maríny Real Club Nautico de Palma. Marína byla drahá, ale služby skvělé a tak nějak jsme si to asi už zasloužili. Nedovedete si představit, jaká je paráda, když si můžete vyprat, dát si sprchu bez šetření vodou a vůbec být chvíli na souši.

Palma de Mallorca je krásné staré město s rozsáhlým starým městem, velikou katedrálou, mnoha paláci, kostely a skvěle upravenými parky. Všude vás lákají hospůdky s tapas. Nějak se tady ze mě stal pivař. Jak si dávám s chutí studené pivko. Dokonce jsem ochoten ho vyměnit i za zmrzlinu.

Páji rodiče odlétali ráno. Pája je šla doprovodit na letiště a dobře udělala. Rayen Air je ta nejhorší a nevyděračtější letecká společnost, takže, potom, co vyžadují elektronický check-in, který Pája rodičům udělala, tak je skásli o dalších 2 x 60euro za to, že to neměli vytištěné. Jsou jediní, kdo potřebuje elektronické dokumenty vytisknout. Já to považuji za totální zlodějinu, nebyla to zdaleka jediná věc s jejich letem. Na první pohled levnější letenky jsou nakonec dražší a ještě vás to stojí nervy a prudění.

No a to je konec této části. Po odletu Páji rodičů jsme uklidili loď, dotankovali, co se dalo. Po obědě jsme vypluli před marínu. Odpoledne jsme strávili v Palmě. Noc byla hrozná, tak příšerně to houpalo. Loď se postavila bokem k velkým mrtvým vlnám a kývala se jako ruská bábuška. Brzy ráno jsem podlehl šílenství a vyplul, aby se to přestalo kývat. Nepřestalo to až do odpoledne.

Satisfakce přišla v podobě návštěvy národního parku u ostrova Cabrera. Tam se chceme vrátit na potápění, protože jsou tam veliké ryby. Už se těším, ale o tom zase příště.

Z paluby Perly při plavbě zpět do Palmy de Mallorca, posádka Perly.

Nejprve jsme pluli ve dvou z Malty zpět na Sicílii. Pak přiletěli kluci s našima a s nimi jsme se přeplavili až na sever Sardínie se několikadenní zastávkou na Liparských ostrovech.

Od naší návštěvy na Maltě uplynuly skoro 3 týdny. To je ale zážitků a věcí, které se od té doby odehrály. Tak tedy základní data o této části plavby jsou:

Datum: 14.7.-27.7.2012
Uplutá vzdálenost: 618NM
Trasa: Valleta-Comino-Siracusa-Catanie-Taormina-Vulcano-Stromboli-Salina-Olbia
Na motor 99,7 hodin.
Trasa zaznamená ploterem.
Posádka:
Petr a Pája
Jonáš a Sam
Menclíkovi

Ve Valletě jsme se rozloučili s posádkou a pak už jen ve dvou jsme se vydali z Malty zpět na Sicílii, kde jsme měli vyzvednout v Catánii kluky a naše. Plavbu ve dvou si vždycky hrozně užíváme. Z Vallety jsme se přesunuli na noc do modré laguny na ostrově Comino.

Asi hodinu po zakotvení se romantická zátoka proměnila ve stodolní, protože tam doplulo asi 5 discolodí. Na každé hrála jiná hudba, ale zato hlasitě. Byla sobota, takže party běžely naplno.

Ráno jsme vypluli směrem na Sicílii. Pluli jsme částečně na motor a pak se rozfoukalo, takže jsme si užívali plavbu na zadoboční vítr. Když jsme se blížili k Sicílii, tak už byly velké vlny foukalo 25. Myslel jsem, že vítr zeslábne, až se schováme za Sicílii, ale opak byl pravdou. foukalo už 30 v nárazech 35, když jsme refovali hlavní plachtu. Loď jela už 10kt a kormodlování bylo jen težko zvladatelné. Zvládli jsme to bez ztrát a dále jsme pluli už jen na 3 ref. Vítr stále zesiloval a vlny větší a větší. Byli jsme rádi, když jsme večer zakotvili v Syrakusách.

Do Catanie to bylo jen asi 30nm. Ale plavba proti větru a vlnám byla úmorná. Museli jsme zase motorovat a kymáceli jsme se jako nudle v bandasce. Navečer jsme se vyvázali v maríně NIC di Catania. Marína byla skromná svým zázemím, ale byli jsme rádi, že stojíme.

Druhý den ráno přiletěli naši s klukama. Už jsem se na ně těšil. Dorazili taxíkem z letiště as  v 7 ráno. Přivítali jsme je a i s klukama jsme vyrazili nakoupit na trh. Byl to největší trh na kterém jsem do té doby byl. Ovoce, zelenina, ryby, maso, sýry ….. prostě všechno. Hluční prodejci vykřikovali. Byl to zážitek, oba máme nakupování na trzích moc rádi.

Z Catánie do Taormíny jsme vyrazili po obědě. 10nm bylo zase hrozné trápení proti větru, vlnám a proudu ….. Na noc jsme zůstali pod taormínou na bójce. Podnikavý anglán, který bydlel na jedné vyvázané lodi chtěl 55 EUR za noc, plus 20 za cestu na pevninu. Taormína je na útesu nad zátokou, takže jsme tam museli jet autobusem. Popravdě tolik oslavovaná Taormína nás příliš nenatchla. Na hlavních ulicích drahé globální konfekční značky …. všude jen turisti.

Taormínu jsme oputili brzo ráno a vydali se do Messinské úžiny směrem na Lipary. V Messině jsme viděli obávané vodní víry, zažili nárazovitý vítr měnící sílu, ale i směr. Nahozený vlasec nám přetrhl trajekt, který projel úplně těsně za námi. Pak jsme ale potkali úžasnou plachetnici Maltese Falcon, která křižuje všechna světová moře a oceány. Potom jsme viděli lodě s vysokými nástavbami, které loví spící mečouny, spící na hladině.

Na ostrov Vulcano jsme dorazili když zapadalo sluníčko. Rozhodli jsme se, že si odpočineme a zůstaneme v malebné zátoce 2 dny. Koupání bylo skvělé. Dokonce jsme se šli potápět. To byl tedy krásný zážitek Obeplouvali jsme podmořskou horu kolem dokola. Všude rybičky, murény i větší dorády. Krásné potápění.

Po dvou dnech jsme stále nespěchali, popojeli jsme jen vedle k ostrovu Lipary a na noc zůstali v pemzové zátoce kousek od stejnojmenného městečka.

Další den jsme na motor přepluli 28nm k ostrovu Stromboli. Tady na nás čekala výprava na 1000m vysoký aktivní vulkán. S jeho vrcholu jsou vidět sopouchy, které každou chvíli vyprsknou žhavou lávu do výšky 50-70m. Výstup i sestup jsou poněkud náročné. Odměnou je ale úžasná podívaná na aktivní vulkán. Výstup jsme zvládli i s klukama. Praní tenisek nás teprve čeká.

Ze Stromboli jsme pluli klidným mořem, opět na motor přes ostrov Panarea na Salinu. Tady jsme dotankovali vodu a zakotvili před nevlídnou Marínou. Začalo se zatahovat. Část posádky se vydala do restaurace Porto Belo na Michelinského tuňáka a já s Jonášem kvůli zhoršujícímu se počasí a přibývajícím lodím, které nás nešikovným kotvením soustavně ohrožovali museli zůstat hlídat loď. Jony se o mě vzorně postaral, udělal mi večeři, odvezl a potom i přivezl posádku.

Noc nebyla tak klidná, jak bychom si před 2,5 denní přeplavbou byli přáli. Prošlo několik bouřek, vítr vždycky zesílil, velmi hustě pršelo, blesky švihaly jeden za druhým. Ráno byla poslední bouřka, tak jsme odplutí odložili až na 9 hodinu, kdy poslední bouřka přešla. Vyrazili jsme podle plánu.

Foukal příznivý vítr, takže na plné plachty kupředu. Brzy se začaly budovat vlny. Postupně byly největší, které jsme pluly. Byly ale táhlé, takže plavba nebyla náročná, zvládal to i autopilot. Večer ale vítr zeslábl a my jsme museli nastartovat opět motor. Jenže vlny byly stále velké i když vítr už skoro nefoukal. To je tedy frustrující, to vám povím. A to jsme stále mohli nastartovat motor a plout. Všichni byli zelení. Jediný, kdo nakonec krmil ryby jsem byl ale já. Vařil jsem totiž oběd …. Celý den jsme kličkovali mezi bouřkami a byli jsme úspěšní. Radar je v tomto ohledu fakt super pomocník. Bouřka je tam krásně vidět, takže člověk vidí kam se má uhnout.

Přes noc se postupně moře začalo uklidňovat, pořád jsme motorovali, až asi na dvě tři hodiny, kdy jsme mohli jet na plachty. Budu muset to plutí nějak přehodnotit. Prostě poplujeme, kam nám to vítr dovolí. Takhle tady ve Středozemí člověk spíš dělá motorák, než plachetnici.

Vrátím se ještě ale k večeru. celou cestu jsme měli nahozeno a potom, co jsme přišli o několik návnad a zničili prut, tak jsem už jen ze setrvačnosti nahodil …. a během půl minuty jsme měli na prutu tuňáčka. Krásného a jak se ukázalo později i dobrého. Měli jsme z něj večeři, druhý den fantastickou polévku a ještě jednou sadu steaků k večeři. Mňam. Druhý den byly steaky lepší než ty úplně čerstvé. Bylo to super, jen se mi v noci pořád zdálo, jak na mě ta nádherná ryba kouká. Ale byl to dárek od z moře a dárky se neodmítají.

Na motor jsme dopluli až asi 10 mil pod Olbii do krásné zátoky. Všichni byli rádi, že mají přeplavbu za sebou. A vlastně já také. Máme tady na lodi nějaké drobné závady, tak je zkusím na dálku vyřešit, snad se to podaří.

Včera jsme přenocovali u starého nákladního mola společně s mnoha dalšími jachtami. Večer jsme byli ve městě. Dnes jsme se po koupačce přesunuli do maríny Olbia. Omyjeme loď, dotankujeme vodu, naftu, vypereme. Zítra vyprovodíme naše na letiště a přesuneme se zpátky na staré molo, protože tady je to strašně drahé.

Posádka Perly.