alší část první etapy plavby kolem světa nás zavedla ze severu Sardinie přes souostroví La Maddalena, jih divoké Korsiky, nádherné pláže na Menorce až do Palmy na Mallorce. Tato část byla jednoznačně ve znamení šnorchlování a potápění. Tak pojďme plavbu rychle připomenout.
Datum: 31.7.-13.8.2012
Uplutá vzdálenost: 516NM
Trasa: Olbia(IT)-Bonifacio(FR)-Ajjacio(FR)-Ciutadela(SP)-Palma(SP)
Na motor 79 hodin.
Trasa zaznamená ploterem. Trasa je ještě o kousek dál, než s námi pluli Zdeňka s Jirkou. Odletěli z Palmy a my jsme se ještě vydali na Cabreru a zpět, což je v trase vidět.
Posádka:
Petr a Pája
Jonáš a Sam
Jirka a Zdeňka Staničtí
Budu se věnovat hlavně plavbě, o potápění jsem psal jindy. Čekání na Páji rodiče na Sardinii, potom, co odletěli naši, jsme si krátili nedaleko Olbie v Golfo di Arancia. Místní vesnička byla veskrze rybářská, ale i dost turistická na to, aby se tam odehrávalo každou chvíli něco jiného. O víkendu, jdy jsme tam byli mi, to byla shodou okolností folklórní slavnost s průvodem krojovaných z různých částí Sardinie a druhý večer probíhal v zátoce velký ohňostroj. Mezitím jsme se potápěli a koupali a šnorchlovali.
Dva dny nám uběhly jako voda a už jsme stáli zpátky ve starém přístavu v Olbii. Tentokrát nebylo přistání tak jednoduché. Staré obchodní molo, kde jsme stáli několik dní předtím, bylo úplně plné. Moudře jsem se tedy rozhlédl a rozhodl, že nejprve budeme tankovat a potom přesuneme loď o 20m dopředu na roh obchodního mola. Přistání u benzinky nebylo kvůli silnému bočnímu větru tak hladké. Tedy hladké bylo, foukalo od mola, ale dobrých 15 minut jsme loď po kouskách přitahovali k molu. Už po několikáté jsme se setkali s tím, že z tankovací pistole namísto nafty teče pěna. Důsledek je, že když tankujete, tak během chvíle je nádrž lodě nebo kanystr plný pěny, ale naftu aby pohledal. Pěna přetéká, pistole se neustále vypíná a tankování pár desítek litrů trvá třeba 20 minut. Průběh tankování nebyl jiný. Takže jsme s vyčerpání značných zásob trpělivosti natankovali 10l do nádrže a po 20 litrech do kanystrů, zaplatili a …
… a pak jsem zavelel, že přesuneme loď o těch dvacet metrů dopředu. Stále hodně foukalo od mola. Už za půl hodiny jsme byli jakž takž vyvázaní o kousek dál, všichni čtyři spocení a unavení. Během přesunu jsme vystrnadili místní rybáře, kteří kroutíc hlavou nad naším počínám přesunuli své vercaiky na dvakrát jinam. Ano, a teď přišla ta chvíle, kdy hodná paní od benzinky, kde jsme tankovali přichází a říká italsky, že toto je zóna prohibita, ukazujíc přitom na cedulku se znakem kapitanátu za námi. Nevěřícně koukáme na ceduli, kde je cosi italsky a pod tím anglicky “bunkering area, berthing prohibited”. nevím, co je první část, ale druhé jsem rozuměl jasně.
Odplutí bylo jednoduché, stačilo odvázat lana a loď rychle splula od mola. Zakotvili jsme tedy před obchodním molem. V tom přišel druhý záchvat moudrosti. Po důkladné dalekohledovém průzkumu, jsme si řekli, že se přece jenom vyvážeme na jiný roh, kde bylo volné místečko. Ano i toto molo bylo tak, že vítr foukal od něj. Když jsem po 4 najížděl a nechápaví rybařící rodinka na nás koukala, už jen chybělo, aby si ťukali na čelo, tak konečně stáhli vlasce a posunuli se jinam. Slavně jsme se tedy s vypětím všech sil vyvázali k molu. Spokojeni se svým počimen, jsme začali dělat večeři, když přichází pán, který nám opět ukazuje na cedulku ….. tentokrát to bylo místo pro pilota….
Na kotvě uprostřed zátoky nám bylo dobře. Druhý den ráno jsme dojeli na trh nakoupit jídlo. Rodiče přiletěli podle plánu a na dingym jsme je dopravili i s věcmi na loď, zvedli kotvu a hurá do Golfo di Arancia.
Už od předchozího dne jsme na pevnině viděli požáry, které byly blízko města. V den odjezdu ale hořelo na mnoha místech Olbie. Letadla, která hasila požáry, nabírala vodu přímo v přístavu. Když jsme odplouvali úzkým kanálem ven, tak létala jen 100 metrů od nás a zvedala se těsně u nás. Piloti mávali klukům z okna kokpitu. Požáry a letadla jsme viděli až pozdě do večera.
V Golfo Arancio jsme si zašli na pivko a na zmrzlinu. Brzy ráno jsme vstali a vyrazili na sever směrem k souostroví Maddalena a prominentnímu Costa Smeralda.
Costa Smeralda vznikla tak, že se spojilo několik velkých vlastníků pozemků a vybudovali takové Beverly Hills. Hlavní marínou této výkladní skříně Sardinského pobřeží je Porto Cervo. Sem si údajně jezdí všichni slavní ukazovat své nové mořské hračky. Viděli jsme zde největší a nejluxusnější jachty za celou cestu. Kromě jiného jsme zde potkávali výstřední mega jachtu A. Ale vůbec každý člun tady byl vytůněný.
Celé pobřeží na Sardiniii a na Costa Smeralda zvlášť se vyznačovalo tím, že všechny stavby na pobřeží byli naprosto fantasticky zasazené v krajině. Dokonce se dalo říct, že nepozornému pozorovateli by úplně splynuly s okolím a ani by si nevšiml, luxusních velikánských vil, zahrad, bazénů atd. Bylo to hrozně zajímavé a líbilo se nám to.
Náš pokus zařídit v Porto Cervo povolení do La Maddaleny nám nevyšel. Takže po noci strávené v krásné zátoce za rohem od mega yachtami naplněném Porto Cervu, jsme se vydali přímo do La Maddaleny. Krásné a živé městečko lákalo k posezení. Jenže my jsme zase na somráka přirazili k molu v maríně a měli jen dvě hodiny. Pája šla s rodiči nakoupit a já jsem vyrazil do Ufficio di Park Nationale La Maddalena pro povolení. Dlouhá neorganizovaná fronta, zmatek ve formulářích v italštině nám zabraly skoro hodinu. Ale povolení jsme zařídili a hurá do parku.
První den jsme obepluli ostrov Caprera a na noc zakotvili v zátoce Cala Garibaldi. Celý ostrov Caprera byl v podstatě vojenskou základnou. Dnes tam je národní park. Takhle to je ostatně na mnoha místech, ne jen v Itálii. Pobyt armády byl na ostrůvku patrný, ale příroda byla tedy zachovalá, zátoky úplně kouzelné.
Druhý den brzy ráno se na nás přišel hned po vyplutí ze zátoky kouknout delfín, ale ne ten malý skákavý, byl veliký. Několik jich opodál lovilo a jeden se na nás přišel podívat z blízka. Ladně proplouval pod přídí a natáčel se na bok, aby nás viděl. Vždycky nám to zvedne náladu, potkat tyhle vodní savce.
Nejprve jsme zamířili k ostrovu Santa Maria do zátoky Santa Maria. Malá zátoka s bělostným pískem a naprosto neuvěřitelnou tyrkysově modrou vodou. Kluci byli nadšení z pláže. Tedy snad opravdu poprvé se zorganizovala výprava s ručníkama na pláž. Já jsem šnorchloval u útesu.
Potom jsme vyrazili okolo ostrova Santa Maria, obepluli ostrovy Budelli a Razolli a vrátili se do zátoky Santa Maria, protože tam to bylo fakt nejhezčí.
Další den jsme přepluli Bonifáckou úžinu a kolem poledne se vyvázali u mola v místní maríně. Vážení, to byl ale totální zmatek a guláš. Úzký vjezd do Bonifácia byl plný lodí, malých, velkých megajact, výletních, gumových člunů, fakt mazec. Zavolal jsem rádiem do maríny a dohodl místo. Slečna řekla, něco jako, že nás budou čekat u mola. jenže maníků v červených tričkách na člunech tam zmateně popojíždělo asi 5. A věřte mi, že stát s lodí uprostřed úzkého kanálu, ještě, když fouká 12 uzlů vítr je opravdu hra nervů. Pochopili jsme, že vzájemně se odstrkovat za jízdy je normální a byli na tom všichni podobně. Konečně se na nás někdo křiknul. Měli jsme se otočit mezi těmi všemi loděmi a zajet na místo až na konci mola. Skipper z velkého katamaránu už za chvíli pochopil naši zuřivou gestikulaci a manévry, proti kterým je fronta u benzinky na Jadranu prázdný oceán a uvolnil nám vjezd k našemu molu a my jsme se zapasovali mezi lodě, vítr nevítr.
Hurá do Bonifácia. Tenhle přístav a město má úžasnou atmosféru. Jediné, co celkově skvělý dojem kazí a nefrněnost a neochota Frantíků, když na ně neumíte mluvit francouzsky. Ani jsem Páju nemohl podezírat ze žárlivosti, když nám jinak pohledná farncouzská slečna vysvětlovala, kde jsou toalety a sprchy a jak vyplnit formulář (ve francouzštině) …….. Stejně napruzeně a neochotně se na nás tvářila starší paní v pekárně a mohl bych pokračovat.
Celkově je Bonifácio vážně krásné. Večer jsme se byli projít ve starém městě a dali si pivko v baru s muzikou. Druhý den jsme vstali v 7 a vyrazili na výlet na útesy nad Bonifaciem, ještě než slunko proměnilo cestičky ve výheň. K výhledu na město a nádherné bělostné útesy nad modrým mořem a barevným pláním plným keřů an není potřeba nic dodávat.
Po obědě jsme opustili starobylé Bonifácio a vyrazili na sever podél západního pobřeží Korsiky. Noc jsme strávili v zátoce Anse de Arbitru. Druhý den nás čekalo hlavní město Korsiky Ajjacio, nákup a příprava na přeplavbu na Menorcu. Vystupování na kameny vlnolamu a nastupování s nákupem, notebookem je zpravidla poněkud náročně. Zvlášt potom, co nesete meloun, dvoje vody u kterých se trhají ucha a igelitový obal z kilometr a půl vzdáleného supermarketu ….. no na to by bylo lepší video.
Večer jsme byli připravení a také unavení. Předpověď byla příznivá, takže únava neúnava v 0530 jsme vstali v 0600 už měli zvednutou kotvu a mířili na jihozápad na Menorcu. Jak jsme se vzdalovali od pobřeží, tak se zvedalo moře a všichni zelení zobali opět kynedril. Přeplavba byla dlouhá 280nm, 48 hodin.
Na začátku každé přeplavby si říkám, že to je trochu utrpení. Zvlášť, když to hodně houpe, tak je to v podstatě o přežití. Zajímavé je, že to je obvykle první den a noc, pak se to najednou zlepší, tělo se vzdá a přizpůsobí nastalému utrpení a všichni si to začnou užívat. Hlavní zábava je rybaření. tentokrát jsme neměli nouzi o záběry. Už jsme neztrácely návnady, ale po záběru vždycky ryba nějak vyklouzla. Nejnadějnější byl tuňák. Jirka zrovna konal malou potřebu na zádí, když se naviják rozdrnčel, záběr, ryba, řvali kluci. Vše se odehrávalo asi minutu před východem slunce. Takže s vycházejícím slunce jsem bojoval s tuňákem. Po 30 minutách byl u lodě. Už jsem ho vytahoval na badeplato … šup slouzl z háčku a bylo po gurmánském zážitku. Později, když jsme přišli ještě o další dvě ryby, jsme zjistili, že háček je už hladký a upadl mu proti háček na konci, takže nemohl v hubě nebohé ryby držet. na další přeplavbu budeme mnohem lépe připraveni, to mi věřte.
Po necelých dvou dnech plavby jsme zakotvili na severo-východě Menorky u městečka Addaia. Všude okolo tvavé skály a útesy působili v noci nevlídně. Abychom zůstali ve střehu, tak potom, co jsme se úspěšně vyhnuli několika útesů ve vjezdu do zátoky a do kotviště a zakotvili, tak najednou 100 metrů za naší zádí vidím neosvětlenou zakotvenou plachetnici. Chvilku jsem na ni mžoural, pak jsem nastavil kotevní alarmy a šel spát, byly 4 hodiny ráno a služba mi skončila už ve tři.
Po probuzení jsem vylezl ven a říkal si, že krajina kolem je tedy pěkně nehostinná, kde jsou ty bělostné pláže a malebné zátoky? Všude okolo jen tvavé útesy voda čistá, ale hnědá, jak bylo tmavé dno plné trávy. Vydali jsme se ven ze zátoky. Vítr foukal z jihu, takže jsme otočili loď na sever s tím, že ostrov obeplujeme ze severu. Brzy jsem shledal pobřeží a skály okolo zajímavé a když se objevili všude jeskyně a voda zmodrala, tak jsme se všichni začali tetelit. Na chvili jsme zajeli a zakotvili v zátoce u městečka Fornells. nalákala nás široká strážní věž a zbytky opevnění u vjezdu do hluboké zátoky. Kotvení na 4 metrech bylo v pohodě, takže za malou chvíli jsme už konzumovali zmrzlinu ve městě.
Po procházce a obědě ve Fornells Perla zamířila do vedlejší zátoky na noc a ráno potom podél severního pobřeží na západ k městu Ciudatela, které je druhé největší na ostrově po hlavním městě Mao. Žasli jsme nad zajímavým pobřežím, které bylo jako by do něj někdo vepsal historii vzniku ostrova. Litoval jsem, že nevím víc o geologii, protože různé vrstvy útesů byly skutečně jasně rozeznaelné a později jsem se dočetl, že souostroví vznikalo ve dvou historických obdobích. Severní část, starší je jiného původu než jižní starší. Překvapivě mnohem více zvětralá je právě jižní část s bílými plážemi a vápencovými jeskyněmi. Starší, méně zvětralá je z tmavých hornin, pláže tam téměř nejsou, zato nádherné členité pobřeží s rozeklanými útesy.
Menorca je celá přírodní památkou zapsanou v Unesco (odborníci prominou za nepřesný název). Většina ostrova je chráněnou přírodní rezervací, jak na moři, tak na souši. Podél pobřeží i uvnitř ostrova jsou perfektně značené turistické stezky, které spojují pláže, zátoky a výhledy z útesů. Ale předbíhám naši plavbu, tak zpátky na sever a do Ciudateli.
Ještě než jsme dorazili do města, tak jsme navštívili na koupačku a šnorchlování zátoku Cala de la Amarador. Zátoka obklopená útesy slibovala krásné šnorchlování a bylo to tak. Tentokrát ale nezůstalo u šnorchlu, protože jsme našli krásný útes plný života. Přemluvil jsem Páju a vytáhli jsme lahve. Nejprve jsem šel na s Jonym. Sam plaval celou dobu nad námi. Pája nevydržela a šla po Jonym taky. Já jsem s druhým ponorem ani na chvíli neváhal. Kluci nás zase sledovali se shora se šnorchlem. Bylo to naše první potápění bez průvodce. Myslím, že jsme tím vytvořili precedenc na zbytek zájezdu.
Naplnění lahví v Ciudatele bylo za 7euro. Ponor stojí 40, když se člověk potápí s potapěčskou základnou a průvodcem plus další peníze, pokud si něco půjčujete. Výhoda je, že vás vezmou na dobré místo, průvodce vám ukazuje pod vodou zajímavé věci, které by člověk často neviděl a přece jen zkušený potapěč by asi dokázal vyřešit různé situace. Naproti tomu, když jdeme samy, tak ušetříme na jednom ponoru 60-100e, časově si to plánujeme jen podle sebe a můžeme jít všichni tři. Ponory plánujeme jednoduché. V menší hloubce toho je stejně vidět hodně a vzduch nám vystačí na delší dobu. Myslím, že nám to víc vyhovuje, když si to organizujeme samotní. Jen zvažuji, že dokoupím ještě dvě lahve navíc abychom se mohli potápět víc. To jsem se ale rozepsal, tak honem zpátky do Ciudateli.
Ciudatela byla velice krásný přírodní přístav a staré město. Úplně mě nadchla tržnice. Koupili jsme si na vyzkoušení hlubinou rybu. nevím, jak se jmenuje, ale byla trochu podobná tkaničnici, kterou znám z Madeiry. Každopádně byla vynikající. Ze Ciudately jsme se vydali hledat bílé pláže a zátoky dál na jih. Koupili jsme si průvodce, kde byly nafocené zátoky. Kluci s Pájou zaškrtali ty, které jsme měli na dosah a které se jim obzvlášť líbily, takže jsme jeli podle zátokového plánu. No ono to vždycky nebylo tak, jako na obrázku v průvodci. Tam, kde byl v docházkové vzdálenosti nějaký hotel, tak byly pláže poseté deštníky a lidmi. Ale zátoky s plážemi dál od zástavby byly opravdu nádherné. Bílý písek, okolo útesy s jeskyněmi. V každé zátoce jsme udělali šnorchlovací výsadek a v jedné, kde jsme nakonec i spali jsme se potápěli. Lahve jsme vydýchali až do posledního doušku vzduchu.
Při každém šnorchlování a ponoru nám moře připravilo něco navíc. Jednou velké ryby, podruhé chobotnici, pak lovící murénu. člověk musí být jen trpělivý a mít otevřené oči a asi i mysl.
Postupně jsme se tedy dostali až na 4km dlouhou pláž Son Bou. Byl podvečer. Páji rodiče se vypravili na souš, nalovit nějaké pečivo a my jsme poklidili na lodi, stáhli počasí a pořádně nastudovali přeplavbu na Mallorcu. Ukázalo se, že namísto předpokládaných 40nm to je 90nm, takže nezbylo, než zvednout kotvu a přes noc přeplout do Palmy. Rodiče Páji totiž už pozítří ráno odlétali, takže bycjom to jinak nestíhali.
Po klidné noční plavbě jsme byli v Palmě po obědě a zbývalo nám dost času na to, abychom šli do města. Potom, co jsme na chvíli kotvili před přístavem jsme vyměkli a zajeli do maríny Real Club Nautico de Palma. Marína byla drahá, ale služby skvělé a tak nějak jsme si to asi už zasloužili. Nedovedete si představit, jaká je paráda, když si můžete vyprat, dát si sprchu bez šetření vodou a vůbec být chvíli na souši.
Palma de Mallorca je krásné staré město s rozsáhlým starým městem, velikou katedrálou, mnoha paláci, kostely a skvěle upravenými parky. Všude vás lákají hospůdky s tapas. Nějak se tady ze mě stal pivař. Jak si dávám s chutí studené pivko. Dokonce jsem ochoten ho vyměnit i za zmrzlinu.
Páji rodiče odlétali ráno. Pája je šla doprovodit na letiště a dobře udělala. Rayen Air je ta nejhorší a nevyděračtější letecká společnost, takže, potom, co vyžadují elektronický check-in, který Pája rodičům udělala, tak je skásli o dalších 2 x 60euro za to, že to neměli vytištěné. Jsou jediní, kdo potřebuje elektronické dokumenty vytisknout. Já to považuji za totální zlodějinu, nebyla to zdaleka jediná věc s jejich letem. Na první pohled levnější letenky jsou nakonec dražší a ještě vás to stojí nervy a prudění.
No a to je konec této části. Po odletu Páji rodičů jsme uklidili loď, dotankovali, co se dalo. Po obědě jsme vypluli před marínu. Odpoledne jsme strávili v Palmě. Noc byla hrozná, tak příšerně to houpalo. Loď se postavila bokem k velkým mrtvým vlnám a kývala se jako ruská bábuška. Brzy ráno jsem podlehl šílenství a vyplul, aby se to přestalo kývat. Nepřestalo to až do odpoledne.
Satisfakce přišla v podobě návštěvy národního parku u ostrova Cabrera. Tam se chceme vrátit na potápění, protože jsou tam veliké ryby. Už se těším, ale o tom zase příště.
Z paluby Perly při plavbě zpět do Palmy de Mallorca, posádka Perly.